Článek
Smích, který zazní z frontového ocasu, je nežensky hrubý a krapet zlomyslný. Ztichne
ve chvíli, kdy přijde řada na mě a jasnou objednávku:
„Dejte mi dvacet deka, já to mám pro psa!“
Pádím s balíčkem voňavé uzeniny domů, kde na mě už čeká tříletá fenka boloňského psíka, s alpskou kozou v akční povaze, která se aktuálně, následkem neuvážených skoků z velké výšky, zotavuje po operaci kolene a musí tudíž kolem krku nosit speciální límec. Není proto divu, že se tváří patřičně uraženě.
Osvobozuji voňavou pochoutku z papírového sevření v naději, že „oblíbeného domácího mazlíčka na tři“ obměkčím a zároveň doufám, že se mi podaří do jednoho z kousků šunky ukrýt tabletku antibiotik. Moje nepoučitelná naivita dostává opět za vyučenou: na dně vyblýskané misky se provokativně šklebí bílá tabletka. Cindy se mlsně olízne na znamení, že případné repete by bylo moc fajn, ale s tím protivným práškem to mám marný.
Mizí mi z pečovatelského dohledu a v rámci „soucitné mise s marodem“ vyráží na průzkum bytem, kdy do všech skloněných hlav nad displejem bude nemilosrdně drcat plastovým krunýřem z měkkého polypropylenu, flexibilního především z pohledu výrobce.
Za normálních okolností, bez té protivné zdravotní okrasy, která je bez debat pro její dobro, by se nejdřív z blízké dálky ozvalo něžné ťapkání, připomínající bubnování dešťových kapek na okenní tabulky, načež by se v pootevřených dveřích objevil čumáček, který má zájem. Ten nemusí být vždy a za každou cenu, většinou úplně stačí. Poté se pohybem rovnoměrným a přímočarým přiblíží natolik, že se taková blízkost žádnými fyzikálními zákony vysvětlit nedá. Tlapkami z hedvábného sametu se dotkne přesně tam, kam už nikoho, kdo se pohybuje výhradně na zadních a člověčinu jen předstírá, nejspíš nepustíme.
Původní „nejspíš“ se časem změní v jistotu, která bolí, protože víme, že to není normální a nemělo by to tak v životě lidským být. Aby pes zcela nahradil člověka.
Se špetkou ironické nadsázky se nabízí konstatování, že pes ve společenském žebříčku od doby, kdy spokojeně (dle vlastního časového uvážení) značkoval své území, spal v boudě a pošmákl si na zbytcích od oběda, povýšil. Z přítele, kterého občas podrbali za uchem, když šli zrovna kolem, je partner, který leží na druhé straně postele a patří mu nejvíc balíčků pod vánočním stromečkem.
A nikdo se ho přitom nezeptá, jestli o takové povýšení vůbec stojí.
U psa nevadí, že neodpoví, protože nemá dar řeči. A odpověď na všechny otázky si beztak přečtete v jeho jediném pohledu. Rozumí všemu a má vás rád víc než sebe. Přitulí se a svět najednou zkrásní. Zklame vás jen jednou, když odejde.
Jenže samota je zlá v každé době, nejen té roční a člověk je od přírody tvor společenský. Potřebuje někoho k sobě, s kým by dal řeč, vyměnil pohlazení po ruce, která právě dovařila guláš a políbení do vlasů, co mají lekavou tendenci utíkat do koutů. Zkrátka, jak říkával srdcař děda Homolka:
„Člověk potřebuje, aby ho měl někdo rád.“
A dal mu najevo: Je fajn, že jsi doma.
Jenže realita je taková, že si našeho příchodu zřejmě ani nevšimnou, natož aby radostně křepčili nad faktem, že jsme na konci jednoho dne zase všichni spolu. A v pořádku. Samozřejmost, která je ze své podstaty nudná. Zájem našich spolubydlících o osud deštných pralesů je hluboký a veřejně okázalý, zatímco fíkus v obýváku tře listy zoufale o sebe v naději nad trochu té vody a pozornosti.
Jednoho dne nás zkrátka přestane bavit dávat všechno a nedostávat zpátky nic.
„Taťko, jestli tu polívku už nechceš, tak já do ní přidám maso a dám ji psovi.“
A tak do našich životů vběhne nová radost na čtyřech ještě vratkých nožkách a obrátí ho naruby. Běhá od jednoho k druhému, co chvíli spadne na kulatý zadeček, jak mu to po naleštěných parketách klouže, ale hned zas rychle vstane. Není mu jasné, proč lidé z jednoho pelíšku jsou takhle daleko od sebe.
Zas máme chuť se vracet domů a je jedno, jestli jsme byli pryč týden, nebo jen vysypat koš, vítací ceremoniál je vždy na úrovni státní návštěvy. Jsme důvodem k tomu, že někdo skáče metr a půl, a to nás zahlédne sotva koutkem oka. Sice zběžně otestuje obsah nákupní tašky, ale neptá se, co bude k večeři a kdy konečně bude. Kupujeme hračky a taky něco na zub, aby vždycky bylo, zateplený overal na zimu, pláštěnku do deště, nejlepší granule. Opět dáváme všechno s tím rozdílem, že tentokrát se nám projevené emoce mnohonásobně vrací. Milujeme ho a on nás, ale pořád to není ono, něco chybí.
Pes není zvíře, je to přítel
Cindy je už bez omezujícího límce, operovaná noha zarůstá zbrusu novým, zářivě bílým chloupkem, který se neposlušně kroutí do malých prstýnků. Je krásný slunečný den a jdeme spolu ven. Cindy vesele poskakuje, malá ouška do rytmu přizvukují, každé na své straně. Lidé, které cestou potkáváme, mají skloněnou hlavu, jsou trochu smutní, nebo hodně unavení. A najednou se při pohledu na ni začnou usmívat, otáčet, měnit svůj pohled:
Možná ne na celý svět, ale pro tuhle chvíli určitě.
Když dorazíme do parku, u jedné z laviček, na které sedí mladá maminka s malou holčičkou, se Cindy zvědavě zastaví. Malá a velká si spolu povídají a smějí se. Nahlas. Chvíli se objímají, pak se pošťuchují, lochtají, nosy mají prodloužené o javorové listy. Cindy, můj úplně nejlepší přítel, se na mě otočí a zaštěká na znamení:
„Vidíš, takhle se to se dělá! A nám pejskům ke štěstí úplně stačí, když budeme u toho.“
