Článek
Ti před vchodové dveře umisťují stále nové rohožky s nápisem Welcome, s veselým uchechtnutím, že staré jsou jim ukradené.
Už dávno neplatí, že bydlí ten, kdo má židli, rohožka tu byla podstatně dřív, časově i místně.
Má rovněž moc spojovat, ale jako oboustranná může i rozdělovat. Nesmiřitelně.
Tak jako jedna vlaštovka nestačí na celé jaro, nemůžeme po rohožce individualistce chtít, aby jen tak, z dobře míněného hecu a sama o sobě, nastolila dobré sousedské vztahy.
Rohožka může být fajn, nepřející, lhostejná, špinavá, designová, vítací, a aniž bychom se zároveň pídili po jejím původu a výrobním složení, je potřeba občas ji překročit a zajímat se také o svět před ní. I ten je totiž náš.
Mně je to jedno, já bydlím nahoře
Schůze nájemníků, co už dobrý týden, na nástěnce vpravo za vchodovými dveřmi, oznamuje, že nepřizpůsobivý problém ve zvýšeném přízemí domu je nutné řešit akutně a společnými silami, se zklamaně ošívá. Skoro nikdo nepřišel. Korpulentní madam ze třetího patra se naklání přes zábradlí a nespokojeně ohlašuje, že i ona je tu jen na skok, protože má v troubě štrúdl. Vdovci z garsonky pod hlasitě zakručí v žaludku, ale není mu to nic platné, protože je chudý jak kostelní myš.
Lidi a nejsou s to se domluvit. Jeden křičí přes druhého a napočítává, co vše musí ve svém životě řešit, tak proč se ještě zabývat něčím dalším, co se ho navíc přímo netýká. Před rohožkou a za rohožkou, to jsou dva rozdílné světy. A ty, co bydlí v jiném patře, jsou o to protivnější a drzejší, že se chtějí dělit o své problémy.
Naděje umírá poslední, ale tady dřív, když se obyvatel domu, co je ve středním, produktivním věku a aspoň vždycky pozdraví, hbitě protáhne kolem schlíplého domovního důvěrníka a bere schody po dvou, aby už byl pryč:
„Odhlasujte si to, jak chcete. Mně je to fuk, stejně bydlím až nahoře.“
Zhoršené sousedské vztahy, ať už je odděluje betonová stěna či dřevěný plot, však nelze svalovat výhradně na současnou dobu, považovanou obecně za nevšímavou a vůči člověku lhostejnou.
Pokud se jedná o nás a bez ohledu na nás, jsme to právě my, kdo musí dát hlasitě najevo, že hranice, které byly narušeny, netvoří jen zdi. A že za nimi žijí lidé. Otázkou je, jestli nám to bude k něčemu platné a zda se z dřívějších normálních sousedů nestanou úhlavní nepřátelé.
Jíst mi nechutná, spát mi nechutná.
Ten, kdo do zdi sousední tu celý den bil,
klid můj tím tvrdě narušil.
S pravidelností, na niž se bohužel dá spolehnout, každou neděli kolem poledne, kdy každá obyčejně šťastná rodina zasedne k obědu, se z jednoho ze sousedních bytů ozývá kladivo. Zvesela si poťukává do zdi a někdy, když se unaví, hbitě zaskočí vrtačka.
Jako čerstvě přistěhovaný nováček v domě jsem se nejdříve domnívala, že tímto vskutku originálním způsobem soused, kutil, svolává celou svou akční rodinku ke svátečnímu obědu. Poté jsem jeho nesmírné úsilí neustále zvelebovat svoje výsostné domácí území připisovala vrozené pracovitosti a úplně nakonec mě napadlo, že určitě nečetl stanovy. Ty zažloutlé stránky, co visí za ohnutý špendlík na nástěnce a nikomu nic ohledně vztahů nepřikazují. Jen doporučují, jak by se lidé, co žijí vedle sebe, spolu v jednom domě mohli k sobě chovat.
Přičemž případné řešení problémů je v hustě a drobně psané formě tak složitě formulované, že je realita raději nahradí špunty do uší, případně jde supět do parku s nadějí, že až se večer vrátí, bude v domě klid.
A ten není, protože čas je další hodnotou, jež není včas považována a respektována. Teprve, když je ho málo nebo žádný, nastupují složitá řešení, co už nemají bycha něco řešit, natož vyřešit.
Staré dobré časy přes plot
Dřívější sousedské vztahy voněly člověčinou. Asi proto se po nich lidem dnes tolik stýská. Káva na lavičce před panelákem a instalatér nebo opravář na pračku se dojednal dřív, než se zrnka lógru vylodila na spodní ret.
Vajíčka nebo cukr do bublaniny přes plot, pivo ze džbánku a označený inzerát z novin, co by u sousedů víc pochodil. Děje současné jsou přitom tak podobné těm, co se děly tenkrát. Jen si je sousedé nechávají pro sebe. Uzavřeli své soukromí v obavách, aby navenek nepůsobilo moc obyčejně.
A jít pro cukr jako záminku se zdá hloupé: co by si pomysleli?
A tak jsou sociální sítě plné předstíraného štěstí a všeobecného blahobytu. Přičemž permanentně aktivní online nesousedsky napráská, že ve skutečnosti je všechno úplně a smutně jinak.
Paradoxem je, že ve skrytu duše, i ti nejvíc společensky vytížení a oblíbení, touží právě po tom úplně obyčejném životě plném lásky, vzájemného pochopení, smíchu a společného posezení za stolem, na němž jsou zbytky od večeře, ale nikomu se ještě nechce zvednout, odejít a být někde sám: když tady a teď je tak obyčejně hezky.
Rozdíl mezi sousedskými časy tenkrát a teď je přitom právě jen jeden hrnek cukru.
