Článek
Na tu ženu.
Jak se vám líbí, dá se poslouchat, dívat se na ni, věřit jí?
Ptát se takhle při malém pátku, kdy je před námi víkend, slibný na sluneční paprsky, které už voní jarem, je zbytečně o nervy, které máme beztak jen jedny. Našponované jako šle.
Inu, ať se nám to líbí nebo ne, naše politická scéna je rodu ženského a rozhoduje o naší budoucnosti. Jak na tom v řeči na jeden několikahodinový nádech jistojistě budeme a v realitě samotné no comment.
Můžeme si sypat popel na hlavu, že jsme si ji zvolili sami, ale povolební kyškyš naši naivitu nepoučí ani pro příště:
Však oni se už nějak domluví a strategická rozhodnutí stran státního rozpočtu si mezi sebou spravedlivě rozdělí:
První, druhá, první a na vás už nic bohužel nezbylo. Snad příště.
Čím chceš jednou být, až vyrosteš?
Politická kariéra je takhle zvenčí vskutku lákává:
Stačí jen hodně mluvit, hodně slibovat a brát za to hodně peněz.
Kachní žaludek se samo sebou rozumí. Bez něho by to nešlo.
A jak koumáme nad kandidátkou, kde pro efekt líbivé uvěřitelnosti nikdy nesmí chybět lékař, učitel, student, oblíbený herec z rodinného seriálu a úspěšný soukromý podnikatel, ženy tamtéž jsou považovány za předzvěst problémů, komplikací a falešného jednání. Jenomže kvóty se musí poslouchat.
A tak vplují na vrcholovou politickou scénu, některé možná ještě snaživě ladně, ale nakonec i ony velice rychle pochopí, že svou ženskou sílu, mateřský cit, něžnost, rozvážnost, intuici, smysl pro humor, schopnost hladit rány a tišit sváry, vidět světlo na konci všech koutů, co jsou často temné jen z úhlu mužského pohledu, šarm…musí zakopat někde hodně hluboko, pokud se na ní chtějí udržet.
A ony chtějí, protože moc, i ta zdánlivá, je opojná.
Pochopitelně naivní už dávno nejsou, neboť úspěšně zdolaly záludnosti základního tábora. Uvědomují si dobře, že to, na čem právě jsou, není cesta ale strmá stěna. Bez jistících bodů a bez parťáka. Ve společnosti, která si příliš necení žen, je to o rozum. A jeho zdravý zbytek.
Ve společnosti, kdy pro některé z mužů není otázkou cti postarat se o svou rodinu a považují za samozřejmost, že sociální systém a ženy samotné si už nějak poradí, kdy slovo a názor ženy nemá žádnou váhu, jsou předmětem výsměchu, neúcty a zatracení, kdy se stírají rozdíly i role, ženě velice rychle dojde, že musí přitvrdit.
Být silná, jak ji nabádali již odmala, protože nemůže moc spoléhat na muže. Jen sama na sebe. Hrát všechny ty role jí nepřísluší ani nesluší, ale jinou volbu před sebou nemá.
A tak jsme svědky bláznivého divadla, které postrádá smysl, jeden se dávkou podpásových hrubostí snaží trumfnout druhého a nezáleží přitom, zda jde o ženu či muže:
Vyhrává ten, kdo má menší, nebo žádné ohledy.
Pobyt v politice, i krátkodobý, zaplní člověka v této sféře aktivního pocitem nespravedlnosti, zášti, nutností být stále ve střehu a na jedovatost, kterých není poskrovnu, odpovědět promptně ještě silnější, co nejvíc smrtelnější.
A jakkoli se jejich astronomické platy, jež jsou v rozporu s realitou, zdají při placení našich účtů nespravedlivé, za škody napáchané na duši pořád ještě člověka, nestojí.
„Největší choroba dnešních dob je, že lidé se necítí být milovaní.“
Žena na české politické scéně si nemůže dovolit zůstat skutečnou ženou, ač by to jediné dávalo smysl a naději.
Pouhé jedno gesto, pohled, pár povzbudivý slov, něžný úsměv princezny Diany dokázalo často víc, než chlapácké bouchnutí pěstí do stolu na druhé straně světa.
Jenomže současný rozbouřený svět není možné (o)chránit a dopravit do mírného přístavu jen ženskou něžností, potřebná je k tomu záchrannému (p)aktu i mužská síla.
A ve chvíli, kdy tihle dva pochopí, že jeden potřebuje druhého a ve vzájemné úctě, spolu, toho dokážou víc:
Pak bude zase na světě krásně. K životu.
