Článek
Ty už dávno zatracené i ty úplně nejlepší, co teprve přijdou.
A rozhodně o našich, z cizáckého úhlu pohledu možná trošku zvláštních chutích nehodláme diskutovat, protože jde o záležitost zcela osobní.
Občas, když už na ně přijde řeč, hodíme tu svou favorizovanou do pléna a necháme okolí žasnout, oklepávat se, ofrňovat. A vychutnáváme si svůj triumf, dokud nám někdo nevezme slinu s naprostou šíleností:
„Chleba s hořčicí a banánem!“
Brrr. Představa zakvedlá jazykem a zvedne žaludek, který naštěstí posnídal milovanou sarmu.
Šťastný to člověk, který se nebojí posnídat zelné závitky plněné mletým masem, protože ví, že rozhodně neublíží, ale naopak pohladí. Umí i bravurně zatočit s následky novoroční žaludeční nepohody.
Je to paráda, lehnout si na záda a číst si
Ke svačině, jež si marenda nechává říkat, jsem z paměti vylovila rohlík s jablkem. Kombinace chřupavého, ještě teplého pečiva se šťavnatým ovocem byla v dětských časech spojena s knížkou a čtením.
Vím, že u jídla se nemá číst a u čtení dlabat, ale těšila jsem se na svůj zamilovaný rituál tak, že mi to bylo jedno. Zalezla jsem si s knížkou na nějaké příjemné místo a občas z doloženého (knihovnou půjčeného), zjistila, že nejsem sama, kdo si čtení doslova vychutnává.
A jídlo jakbysmet.
„To je tak dobrý, že je mi líto to spolknout!“
Vždy jsem měla štěstí na lidi kolem sebe, kteří měli rádi hezky prostřený stůl. A taky aby bylo, co konkrétního na něj dát. Nejlépe každému to, co má rád. Jenomže dětské chutě se diametrálně liší od těch dospěláckých. Z „knedlo, vepřo, zelo“ k nedělnímu obědu u babičky jsem vydloubala jen maso.
A s řízkem, pokud k němu zrovna nebyla bramborová kaše jsem pádila vstříc poobědovým dobrodružstvím, která rozhodně nemohla počkat. A bez řízku by to nebylo ono.
Řízek dozlatova upečený, šťavnatý, který měl, kromě vynikající chuti, i zvláštní schopnost rozvonět to doma tak, že bylo o radost víc se tam vracet.
Řízek a vůně, kterou rozprostíral do všech koutů, byl pro mě a vlastně pořád je symbolem domova.
Stačí přivonět, zakousnout se a jste zas tam, kde je dobře. Byť srdce bije na poplach, že tolik je toho třeba ještě stihnout.
A jelikož se na tomto světě děje vše do páru, muž k ženě, radost k naději, dnešek k zítřku, hledala jsem i k řízku parťáka, co jim to bude spolu ladit, aniž bych nespravedlivě měla ráda jednoho víc.
Chléb se mi zdál obyčejný a poté, co se kamsi vytratila jeho specifická chuť a vůně, jsem ho zavrhla zcela.
Kyselé okurky, tak, jak je dokázala naložit babička, se už nikde sehnat nedaly a na přípravu okurkového salátu jsem byla zpravidla líná. A nepomohla mě k akci přemluvit ani představa láku, jež tak báječně chutná přímo z misky.
Až jednou jsem užívala klidnou chvilku u kávy, na třikrát zalité, tak, jak ji dělával táta, se špetkou soli, to kvůli pěně, a popadla mě touha, něco dobrého k ní zakousnout.
A jelikož nejsem žádný velký sladkomilec, vybavil se mi na jazyku řízek z dnešního oběda. Ten osiřelý, co už neměl ani kaši, ani okurkový salát, a už vůbec ne chuť na chleba.
Hned první sousto bylo odpovědí na dlouhodobé hledání a chuťové bádání.
Měla jsem konečně svou kombinaci, do páru, co k sobě ladí.
Byla to možná i láska: na první ochutnání.
