Článek
U chlapců a později chlapů jsem díky vlasům celkem bodovala, stačilo přidat úsměv. Dlouhé vlasy se jim líbily, prý k holkám patří. A já sama se v nich cítila dobře, což bylo zásadní.
Měla jsem je ráda. Navzdory zdlouhavému procesu mytí, tahání při rozčesávání a předsudkům z časů mytické kněžny Libuše.
Moudrá Krokova dcera, zvaná též Lubossa, totiž kdysi rozsuzovala spor dvou bratří a ten, který prohrál, kněžnu a všechny dlouhovlásky s ní, proklel:
„Hanba mužům, kterým žena vládne! Ženské mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum.“
Já sice v žádné při se svým manželem nebyla, a vládnutí jsem rozhodně neměla v povaze, ale on evidentně sympatizoval s poraženým bratrem, neboť se mu dlouhé vlasy u žen vůbec nelíbily.
A to netušil, že já si ho právě díky dlouhé kštici přičarovala do života. Do svého dlouhovlasého života.
Bylo mi něco málo přes dvacet, a zdlouhavé čekání u kadeřnice, kam jsem chodila strašně nerada, jsem si krátila prohlížením časopisu určeného ženám, které jimi byly teprve krátce. A jelikož jsem pro mistry kadeřnického řemesla nebyla se svým „zkrátit jen centimetr a půl, ani o milimetr víc“ žádnou výzvou, přečetla jsem si zatím dlouhý a velice zajímavý článek „Jak přičarovat lásku do svého života“ úplně celý. Jeho obsah byl natolik lákavý, že jsem se nahlas rozkašlala a během „záchvatu“ stránku s článkem z časopisu vytrhla. To aby mi žádná i nejmenší podrobnost z paměti neutekla a neohrozila tak kouzlo, které mělo zásadně změnit můj milostný život.
Provedení bylo docela jednoduché a s ohledem na polovinu měsíce ledna i dost bláznivé. Muže chtivá žínka měla postávat u otevřeného okna, pozorovat úplněk, svoje dlouhé vlasy zaplétat do copánků a přitom si nahlas přát, jaký by ten ideál, co vkročí do jejího života a obrátí ho naruby, měl být. Zpětně, když si svůj čarodějnický rituál vybavím a zaženu fakt, že jsem se s hlavou plnou copánků, které mě celou noc na hlavě tlačily, vůbec nevyspala, zapomněla jsem zmínit i řadu podstatných „nesmí mu chybět.“
Kromě pořádné angíny jsem si sice do života přičarovala i svého budoucího muže, ale on neměl rád dlouhé vlasy! Ani moje, ani žádné jiné. Byl výjimkou mezi muži skrze vlasy. Možná, že během procesu kouzlení došlo ke komunikačnímu šumu a také se nabízí varianta, že jsme se potkali jen tak, bez kouzel.
Buď jak buď, první společné roky mají většinou tolerantně přimhouřená očka, ale později se stejně na programu všedního dne objeví to, co přečuhuje.
Moje vlasy pak o dobrých padesát centimetrů. Naivita ruku v ruce s útlým mládím se bláhově domnívala, že pár „šmik šmik“ může změnit úhel pohledu.
Pozorovala jsem svou půlroční dceru, která s legračním, blonďatým chmýříčkem na hlavičce připomínala Rákosníčka:
„No tak, v nejhorším budu vypadat roztomile jako ona,“ uklidňovala jsem sebe a malou dušičku, která ve mně byla, na cestě do Záhřebu, k jednomu z nejlepších z kadeřníků v zemi. Jmenoval se Rajan, což v překladu znamená král. A přijímal nové zákaznice jen na doporučení. A to jsem měla. Od své chorvatské kamarádky a tak jsem na uvítanou dostala výbornou kávu a spoustu obdivných komentářů ohledně mých vlasů. Odborník na vlasy vzatý poznal a uznal hned péči a lásku, kterou jsem jim věnovala.
Byl z té vzácné sorty kadeřníků, kteří milují své řemeslo, dokážou kouzlit s barvami a mají pochopení pro krácení vlasů o pouhý centimetr a půl. Nesmlouvají, respektují.
A doslova zuří, když se chcete z dlouhých vlasů nechat ostříhat na kluka:
„Ale to vám nebude vůbec slušet! Nejste na to ten správný typ.“
Věděla jsem sama dobře, že jsem zcela jiný typ, dlouhovlasý. A tak jsem rychle, abych si to ještě nerozmyslela, zavelela:
„Šišaj (stříhej)!“
Původních padesát se scvrklo na dva a já s očima plnýma slz sotva našla cestu ven z vyhlášeného kadeřnického salónu.
Dcera, když mě uviděla, začala plakat, a striktně odmítla náruč té cizí paní, které jsem se i sama lekla z kapesního zrcátka.
„No, možná ty dlouhý vlasy byly lepší,“ zhodnotil krátce můj muž a já nebýt povahy něžné, mohla bych z fleku, za realizaci myšlenky, která se sama nabízela, nastoupit k výkonu trestu. Účes jsem na to měla.
Místo toho jsem nasedla do auta a jela domů, do našeho bytu u moře.
Vlasy moje naštěstí nebyly zlomyslné a rychle narostly zpátky přes uši a pak na ramena, a jakmile se pramínky začínaly dotýkat lopatek, věděla jsem, že jsem dosáhla na svou vlastní délku štěstí.
Marně jsem však svému okolí vysvětlovala, že můj úlet s radikálním zkrácením vlasů nebyl únikovou cestou z divoké emocionální bouře. Žádnou jsem neprocházela a rozhodně jsem netoužila začít znovu a líp. Líbilo se mi pokračování, které se dělo.
„To ženy dělávají, že si úplně změní účes, střih, barvu,“ sousedka se napila kávy z džezvy, kterou jsem se konečně naučila připravovat tak, aby ji bez průpovídek vypili i domácí. Zamlaskla si a zapíchla do mě svůj oříškově hnědý zpytavý pohled:
„Když si najdou novýho chlapa.“
„Boga mi! Já si ale nechci zvykat na nikoho jinýho!“ vyvedla jsem ji z omylu a hned tasila i pádný argument:
„Vždyť jsem si nechala zase zpátky narůst dlouhý vlasy.“
Podívala se na mě lišáckým pohledem a nacpala si do pusy koláč ze šlehačkového těsta:
„Třeba to tak vy Češky děláte – úplně obráceně.“
