Článek
Pokud se zrovna nehrál nějaký veledůležitý zápas a v hledáčku pánů kluků se nerýsovalo něco daleko zajímavějšího, než plýtvat drahocenným volným časem na holky.
Lékař z dětských let měl bezmeznou důvěru a k ruce sestřičku, která podávala potřebné chirurgické nástroje. Opovržlivě se šklebila, kdykoliv pacientkou byla hezká spolužačka, které rozhodně nic nebylo a nechybělo, ale pan doktor byl jiného názoru. Zbytečně dlouho ji prohlížel, ptal se, kde přesně to bolí a jak dlouho ta bolest trvá. V hlase měl, svému útlému mládí navzdory, obdivuhodnou míru empatie a pochopení. Bedlivě naslouchal a pokyvoval zúčastněně hlavou. Nezapomněl svou pacientku ujistit, že vše určitě bude brzy v pořádku, a když se sestřička otočila, dotkl se jejího kolene. Pak rychle předepsal medicínu a doporučil minimálně jednu kontrolu. Načež sestřička řekla, že ji ta hra nebaví, protože je hloupá, a šla domů na meruňkové knedlíky.
Většina z nás, která hru na doktora zažila a hrála, vyrostla s představou, že náš budoucí pan doktor, až fakt hodně zestárneme (z pohledu osmnácti na tak vzdálených pětatřicet) a služby jeho ordinace se stanou žádoucími, se od toho dětského nebude až tak moc lišit. V přístupu pochopitelně, přítomnost odbornosti se předpokládala sama sebou, když se „na doktora tak dlouho studuje.“
A jak šel čas a z televizních obrazovek se začal na pokračování culit doktor s básnickým střevem Štěpán Šafránek, k vlastnostem, které by dobrý lékař neměl postrádat, ještě přibyl smysl pro humor.
Ale jak už to bývá, realita je to, co nakonec máme, když od představ a očekávání odečteme naivitu. Lékařská péče v naší zemi, pokud se zeptáte statistik, je nadstandardní a pátou nejlepší v rámci EU. A mělo by smysl, pro pouhé srovnání, se ptát řadového občana, kde on vidí lékařskou péči v zemi zdejší? Toho, kdo ji nejen zažívá na vlastní kůži, ale především využívá, smí využívat! To je přesně ten mokrý hadr, kterým dostaneme přes ústa v případě, že bychom snad chtěli skuhrat či si stěžovat.
„Měli bychom se stydět,“ hřímá hlas z ministerstva, který měl poslední kontakt s reálným životem na dětském pískovišti v minulém století.
„Co by jinde na světě dali, kdyby se jim dostávalo takové péče, jakou mají lidé u nás?!“
„To je pravda,“ hlesneme a stydíme se do morku kostí, které jsou na prahu nerovnováhy mezi novotvorbou kostní hmoty a jejím úbytkem.
Nad další všetečnou otázku z davu, která se vykotlaně culí, proč je v zemi zdejší pravděpodobnější, že vyhrajete v loterii, než se dostanete do kartotéky u zubaře, předstírá, že nefunguje mikrofon a odchází. Nejspíš na mejdan, kde se budou až do rána oslavovat plody celoroční úspěšné zdravotnické osvěty. A otázky typu: „kde jsou léky, lékaři, proč jsou ti stávající přetěžováni a finančně podhodnoceni…?“ tam rozhodně nejsou zvány se svými dotěrnými otazníky!
Zvykáme si, že je lepší nespokojenost nevyslovit, ale spolknout a uložit ji k dalším zažitým nepříjemnostem a příkořím, které nosí dnešní doba. Lepší to možná je, ale určitě ne zdravější.
Koukáme na filmy pro pamětníky, kdy lidé v našem věku jezdili po rekreacích, ženy na sobě měly krásné šaty, kolem krku barevné korálky, a když už někam spěchaly, tak jedině na schůzku.
A říkáme si, co je tady špatně? Vždyť přece jak jde svět kupředu, vyvíjí se směrem k lepšímu, tak by zákonitě i naše životy takové měly být? Ale nejsou. Jediné, čeho je stále dostatek, je humor. Ten černý.
Sedím v nadupané čekárně praktického lékaře. Napětí by se dalo krájet a vzduch vyvětrat, pokud by okno šlo ovšem otevřít. Depresivní nástěnka plná hrozeb, které končí smrtí, a bezpočet rozžhavených mobilních telefonů pod ní:
„Nevíte někdo, jak dlouho tam ta zatracená baba už je?!“ Muž středního věku s vysokým čelem, které je prý charakteristické pro osoby s bystrým rozumem, se dotčeně rozhlíží pro získání množstevního souhlasu, ne pro odpověď.
„Já čekám jenom na razítko,“ špitne drobná paní v rohu.
„Jdu jen babičce pro recept,“ zvedne se korpulentní dáma v teplákové soupravě a namíří si to ke dveřím. Strhne se hádka, kterou přeruší sytý doktorův hlas z ordinace:
„A kde vás to bolí, paní Voráčková? A můžete v noci spát? Co vás trápí? To víte, že na vás mám čas, kolik je jen třeba,“ V čekárně zavládlo ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnout na zem, pokud by ovšem nebyl líný opustit nástěnku.
„Mě nejvíc bolí to, pane doktore, že si nemám s kým popovídat.“
„Ke mně můžete vždycky přijít na kus řeči,“ uklidnil ji pan doktor. A netuším, jestli přitom vycházel z Hippokratovy přísahy, nebo čerpal odjinud.
A je docela možné, že to byl jeden z těch tehdejších dětských doktorů, co jen vyrostl.
