Článek
Už jako malá holka jsem se těšila na to, až se naučím psát. A všechny ty příběhy, které se mi v hlavě jeden přes druhý vyprávěly, překřikovaly o nefalšovanou důležitost, svěřím papíru a uvolní se tak potřebné místo na další a další: Písmenka, věty, řádky, odstavce, povídání, co má originální název, poutavý začátek a vzrušivý děj.
Konec je jako výtečné žrádlo pro ryby.
Psala jsem pak ze samé radosti, podobně jako Maxipes Fík, na každé volné místo, co vábilo hravou volností a prostorem jež vyzývá.
Krátký vzkaz na lístek z vlaku s malou dírkou od štíplístka, kterou se mohl vidět celý svět, když člověk chtěl a vyprávět o něm všem, kteří toho krásného letního dne nejeli motoráčkem nádhernou domažlickou krajinou.
Psala jsem většinou obyčejnou tužkou a někdy pastelkou, protože jsem oblíbenou tužku, co byla v autorském zaujetí celá okousaná, zrovna někde zašantročila.
„Na holku to není zrovna krasopis,“ nakoukla mi přes rameno paní učitelka v první třídě. Možná tu psavou výtku myslela výukově a motivačně, ale mě pranic nevadilo, že ještě nějakou dobu nesmím psát plnicím perem.
Od strejdy z Německa jsem doma měla čínskou propisovačku a ta panečku krásně psala. Světlounce a tenounce. Připomínala nitku z kouzelných princeznovských šatů, co dává tušit, že půjde o něco výjimečného.
Pak jsem vyrostla a psala vším, co bylo po ruce, abych novou myšlenku nezapomněla.
Z výletů, táborů, od babičky a dědy jsem domů psala korespondenční lístky nebo čumkarty, které nikdy neměly dostatek místa na sdělení všech zážitků a postřehů, které jsem pod kůží měla.
Objevila jsem i kouzlo souprav dopisních papírů, hladila obálky, kterých bylo zpravidla deset a představovala si, jak si cestují různě po světě a mě berou s sebou.
S kamarádkou Radkou, která byla stejně fajn jako Radka v písničce, z níž se stal hit, jsme si psaly dlouhatánské dopisy. Byly krásné nejvíc v tom, že byly pravidelné. Na psaní stejně naladěná kamarádka mi zpravidla odepsala ještě tentýž den, kdy dopis dostala.
I ona měla ráda prosvítání bílé obálky skrz mezírky poštovní schránky, která visela na zdi hned za vchodovými dveřmi.
„Zas máš román. To by mě zajímalo, co si pořád píšete,“ usmál se táta, který měl od naší schránky klíče. Jen jsem se tajuplně zatvářila a tátovi to stačilo.
S mým dopisem mu přišlo nové číslo časopisu Rybářství, tudíž se už těšil na nové lovné techniky a taky na pořádný kafe:
Turka natřikrát zalitého se špetkou soli, to kvůlivá pěně.
Psala jsem i dostávala spoustu různých dopisů. Milostných, přátelských, veselých, povzbudivých, i těch, co měly v sobě čistý úmysl provětrat vzduch, ale i když se jim to nepodařilo, nebyly marné.
Uvědomovala jsem si, jak silnou moc pro člověka jednou napsané slovo může mít. Nejen v tu chvíli, ale i pak. Kdykoliv ho potřebujeme a čteme pořád dokola jako ohříváček.
Vymýšlela jsem originální přání k narozeninám a měla dětskou radost, když se mi podařilo k vtipnému textu připojit i obrázek, jež báječně ladil. Byla to také báječná léta.
Dávali jsme si dlouze vědět, že žijeme. A s vědomím, že to tak nebude napořád.
Dopisy psané rukou pak vystřídaly emaily, které byly celkově rychlejší a hlavně zadarmo.
Přání k narozeninám nahradily chladné esemesky, co pípají jako slepice, které mají hlad. Ty jsou také badava v rámci výhodného tarifu i pro malá děcka.
Po báječných psavých letech, nastala ta skoupá na slovo. Mluvené i psané.
Zasteskne se mi často, ale potichu. Milovníci a zastánci toho, co už tu bylo a není, nejsou u mladých současníků příliš v oblibě.
S ručně nadepsanou obálkou, co mi dnes přišla, jsem se raději otočila k modernímu světu zády.
Uvnitř byla očekávaná zdravotní pomůcka, ale s ní i malý, milý dárek, pozornost od prodejce:
Elegantní, stříbrná propiska.
Sevřela jsem ji v ruce a vzpomněla si na tu, jež přispěchala v první třídě, místo plnicího pera. Ač je dělí spousta let, píšou stejný vzkaz:
K tomu, abychom se cítili dobře a šťastně, stačí dělat to, co máme rádi.
