Článek
Inu, i do života romantika, úzce spjatého s technikou nedotčenou přírodou, občas tvrdou realitou zasáhnou spotřebiče, kvůli nimž se do této pozice spustíte, protože si dokážete na vlastní ruce představit, jak hrůzošpinavý by život bez nich byl!
U nás doma si to trůní sotva pár měsíců, zářivě bílá, z domnělého kvalitního chovu, kdy vystřídala dámu v úctyhodných letech, nad jejímž odchodem z věrných služeb jsem uronila nejednu slzu vděčnosti.
„Jo, paní, to nemá smysl opravovat,“ vynese ortel odborník na pračky vzatý. Je mladý, hezký, jistě zručný a navíc má určitě bohaté předchozí zkušenosti s otázkami, které doklopýtají z mé strany:
„Případná oprava by byla tak drahá, že se to vůbec nevyplatí opravovat.“ A vzápětí uplatní pravidlo rychlého odstranění náplasti:
„Nejlepší bude koupit novou.“
„Vždyť je nová!“ hlesnu zoufale.
On sice projeví pochopení pro mou situaci, ale zároveň připomene tu naši aktuální celospolečenskou, před níž asi moc často utíkám k filmům pro pamětníky. A pak není divu, že mě realita lehce čapne za filtr:
„Dneska už je taková doba. Neopravuje se a rovnou vyhazuje. Je to už za tím účelem vyráběný.“ Řekne se smutkem v hlase, protože pro jeho profesi to asi nebude zrovna terno výhled do budoucna. Leda, že by vlastnil obchod plný nových praček na jedno použití.
Moje nálada odstředivou silou z vyvářky, kterou jsem nevyužila ani jednou, sklouzne na pohodovou a oblíbenou třicítku. Mám to v povaze, nezlobit se dlouho a netrápit se pro věci, které nemohu změnit. Ale opravy, kterým dnešní doba příliš nepřeje, jsou úplně jiný příběh.
Dvě století zpět jej začal psát můj oblíbený vypravěč světového věhlasu pan Karel Čapek.
Umění dívat se, vidět… a opravit
Dost možná, že život, kterým žil, byl z pohledu tehdejší doby docela obyčejný. Pravda, na jeho vlastní kůži občas i hodně bolavý. Karel Čapek však disponoval vzácným darem: uměním dívat se a vidět. A pak o tom, co zahlédl, mezi řádky zvlášť, poutavě psát. Ta doba psaného vyprávění, popisování, vybavování si všech detailů, vůní, tvarů, zvuků, chutí, má totiž ohromnou moc. Dokáže utlumit bolest a zabírá často víc než tabletky předepsané medicinae universae doctor.
„Jsme dva, dva na všechno, na lásku, život, na boj i bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život a na smrt - Dva!“
Zvykli jsme si, v tom našem století, že nabídka je bohatá a nepřeberná. Novinky už nejsou toužebné, ale očekávané. Cesty k nim pak bez strmého stoupání a nekonečných serpentin. Napsat je lehčí než prožít a vyhodit je snadnější než opravit. A být teď sám, je jistota, že to pak nebude tolik bolet.
Dokážeme si pomyslet, ale ne už nahlas říct:
Chybíš mi. Mrzí mě to. Pojďme si o tom promluvit.
Vztah není Macocha a začíná přidáním do přátel a končí odebráním. Hloubky nás dopředu děsí a o tom, jestli nám oběd v restauraci bude chutnat, rozhodují lajky. Beztak už se tváří chladně, stejně jako mobil, který sedí naproti nám. U svátečně prostřeného stolu. Nedokážeme o něm říct už nic zajímavého. Jen to, že jsme spolu patnáct let v manželství a dnes máme výročí. Informace, kterou jsme oba veřejně sdíleli, a tudíž o ní ví celý svět, jemuž je to navíc úplně jedno.
Nad věčným a dokola doporučovaným ohlížením se zpět, kroutíme očima jako na spartakiádě:
Co by asi tak nám, současníkům, omámeným moderností, kdy „dnes už není in, natož včera“, mohla dát doba Karla Čapka?!
Možná akceptovat možnost opravy jako první a jedinou variantu. A nebýt na to sám.
Pro začátek.
