Článek
V dětství jsem měla spoustu lásek. Ač malé blonďaté pískle se sklonem věřit v pohádkové konce, pragmatismus zděděný ob jedno koleno, jsem ignorovat nemohla. A ohříváčky z dětského století propašovala do toho nového, které stejně jako já dostalo domácí úkol: konečně dospět.
Jenže to se lehce řekne, ale něco s tím dělat, se moc nechce, když se na nádherné ilustrace Ondřeje Sekory pořád díváte dětskýma očima.
Ferda Mravenec s červenou puntíkovanou mašlí kolem krku nikdy neměl špatnou náladu a zvládl vyřešit úplně každý problém:
„Já jsem Ferda Mravenec, práce všeho druhu, všechno spravím, všechno postavím, všechno přinesu.“
Jako malá holka jsem věřila, že až vyrostu, tak určitě potkám velkýho mužskýho, který bude Ferdovi, hlavně v tom přístupu k životu, nápadně podobný. A na rozmotávání uzlů, co se v životě stanou, vymyslí úžasný zlepšovák, aniž by na pouhou sekundu připustil myšlenku, že zauzlované lano jednoduše vyhodí.
Navenek jsem byla obyčejnou holkou a v srdci Coccinellou septempunctatou, což byl v nepohádkovém světě rozpor jako hrom. A podivný brouk souputník, jemuž jsem přisuzovala ty nejúžasnější vlastnosti, a často hrála jeho roli, i když to nebylo třeba, rozevřel se shovívavou laskavostí, jež byla stále v namlouvací fázi, Pytlík a řekl:
„Jednu tenisku ti koupím, ale druhou si musíš zaplatit sama.“ Rozum to nedalo, ale na ukňouranou Berušku jsem neměla fortel a chodit jen v jedné bych nemohla.
Ležela jsem v trávě na zádech. Na louce svého dětství, která kdysi disponovala takovou zvukovou rezonancí jakou mají současné dálnice. Dnes byla, až na občasné osamělé zabzučení, docela tichá a tak se mi teniska ze vzpomínek vloudila pod přivřená víčka:
„Mami, neumíráš, že ne?!“ dcera ke mně vyděšeně poklekla.
„Jasně že ne, jen si tady vzpomínám na dobu, kdy jsem byla malá….“
A pak jsem se rychle opravila, když jsem z přimhouřeného pohledu zachytila její našpulené rty v protestu:
„Tak velká jako ty!“
„Proč máš u toho zavřený oči? Vypadala jsi jako mrtvá.“ Poklepala jsem na místo vedle sebe, a potěšilo mě, že vůbec nezkoumala, kam si lehá, hlavně, že bude blízko vyprávění o šťovících, které byly sice kyselé, ale vždycky jsme je jako děti znovu a znovu ochutnávaly a pak zapíjely sladkou šťávou z červeného jetele. Bylo jí vzácně málo ve štíhlých kalíšcích, ale ještě večer, když jsme šly spát, měly jsme její kouzelnou chuť na jazyku. A braly jsme si ji do snů.
„A znovu mi řekni vše o čolcích,“ objednala si dcera směr, kterým se mělo moje luční vypravování ubírat.
„O motýlech všech možných barev a beruškách, které létají tam, kam chtějí, nechceš vyprávět? Nebo o lučních konících?“ Snažila jsem se ji zlákat na další kouzla přírody z nepřeberného zdroje barev, zvuků a života:
„Až pak. Mám ráda nejvíc čolky.“
Měla už zavřené oči a já věděla, že v jejích představách budou ještě krásnější než v mém vyprávění.
A že si je, kdykoliv to bude potřebovat, může vyvolat. Tak jako já během večerní venčící procházky s fenkou, které – stejně jako mojí dceři – stačilo naťuknout a zaštěkala:
Sedla jsem si na bobek do trávy a nemohla věřit svým očím: šťovík a ve městě! Cindy se přitulila a naslouchala mému vyprávění o ležení v trávě, konících, květinách všech barev a jak jsem zmínila jehličnany z blízkého lesa, jejichž vůni měla obzvlášť ráda, natáhla se do trávy a dvakrát štěkla, abych v líčení lesních podrobností určitě pokračovala.
Opodál, na lavičce a v doslechu nás pozorovali kluci školního věku a smáli se. Mám ráda, když se děti smějí a vždycky chci vědět proč. Líbí se mi pohled na svět z jejich výšky:
„Jste legrační. Povídáte si se psem.“ Přišli blíž a pohladili si Cindy, která toho hned využila, otočila se na záda a vyžadovala masáž.
„A to s tím ležením v trávě se mi líbilo,“ řekl jeden z nich. Usmála jsem se a on pokračoval s trochu smutným tónem v hlase:
„Já jsem ještě nikdy neležel v trávě.“
Nedivila jsem se potichu ani nahlas, protože by divení nic pozitivního nepřineslo. A také jsem měla jistotu jistot, že to ležení v trávě vyzkouší při nejbližším potkání s travnatou plochou.
A dost možná zláká i další ze své rodiny. A my ostatní, co zrovna půjdeme kolem, přilehneme také. Možná zjistíme, že se svět z této pozice a úhlu pohledu vůbec nezměnil.
Pořád je stejně krásný. A mladý.
