Článek
V malé sídlištní samoobsluze zbývá do zavíračky slabá půlhodinka. Odvážně vcházím a nahlas zdravím. Žádná odpověď, není odpověď. Ctím zdravící výuku své dcery, která, když byla malá, zdravila všechny, které jsme potkávaly, a to tak dlouho, dokud se nedočkala odpovědi. Začala česky. A pokud to na slušnost v odpovědi nestačilo, tak se zdravilo chorvatsky a pak anglicky.
Při té příležitosti jsem si vybavila mladého českého popeláře, který po veselém a hlasitém „Dobar dan! Hello!“ upustil popelnici, a pobaveně jsem se uchechtla. Čímž jsem si vysloužila dva příkré pohledy od pokladny. Bez pozdravu. Navzdory italštině, která se na jazyku roztančila v očekávání konverzačního vzrůša, prosta všech omezení, pramenících z uvolněného jižanského temperamentu.
Na vášnivých tónech Erose Ramazzottiho jsem nepozdravena vplula do prodejny. A že mokře mokrá podlaha byla k dobrodružné plavbě víc než výzvou! Koště s hadrem kolem žádného pasu, se u regálu s těstovinami tvářilo hrozivě, zřejmě se mu nelíbily stopy, které jsem do mokré podlahy tiskla. Na památku, aby měli v obchodě důkaz, že tu byl ten, co tu oni jsou pro něho. Těsně před košťatým nepřítelem, který rozhodně nevypadal na to, že by chtěl ustoupit, jsem hodila blinkr a podélně zaparkovala.
Eros vzal roha, neboť tušil konflikt a já bláhově hledala oporu ve Fusilli, co jim kdysi dělal reklamu fešný Tomba. Ano, Alberto, který je s Erosem v národní přízni. Pustila jsem Itálii, aby se mohla soustředit na svůj obří slalom, a po česku jsem zavtipkovala:
„Abyste mě náhodou nepodmetla. Chci se ještě vdát!“
Na rychlé cestě z obchodu jsem se alespoň přiučila několika výrazům z jazyka indiánského kmene Čipevejanů, „lidí z pustin“, což mě sice na jednu stranu obohatilo, ale neuskutečněný nákupní lístek jsem pořád mačkala v kapse.
Venku, na čerstvém vzduchu, jsem sebrala poslední zbytky odvahy a vydala se do supermarketu, abych splynula s davem, který má v pátek v podvečer stejně praštěné úmysly.
S obřím nákupním vozíkem, který si sám chtěl určovat směr jízdy, jsem bloudila mezi vysokými, zbožím napěchovanými regály a nemohla najít jedinou položku ze svého seznamu. Každou chvilku jsem bourala a těžko by mi někdo uvěřil, že ve skutečnosti jsem dobrou a ohleduplnou řidičkou.
Chyběl mi vzduch, člověčina a pult, za nímž by byla paní prodavačka, která je sice trochu od rány, ale všechno, co chcete, má a podá. Občas utrousí vtipnou pozvánku a po zaplacení vám zůstane v hrsti pár drobných a hezký pocit.
Nesete si nákup v síťovce s oky tak nápadně velkými, že každý může jasně vidět, co budete mít dnes k večeři a taky k nedělnímu obědu.
„Vy máte jenom jedno mlíko?!“ Slečna pokladní obrovské vnady položí na pult vedle mých rajských a pošle mega údiv do prázdného nákupního vozíku.
Kývnu a ona se mě pokusí svést:
„Je v akci.“
Vracím se stmívajícím se městem domů. Pěšky a pravé rameno kvituje, že jsem nepodlehla žádné akci a s tím jedním mlíkem mi domů ještě dneska pomůže. Ale naposledy!
V myšlenkách mě i zhýčkaná ramena domů veze slavný český autobus Škoda 706 RTO. Ten kulatý, co jezdil a prodával i tam, kde bydlel děda s babi.
Tenkrát, když jsem byla malá, jsem dělala jen to, co mě bavilo. A teď, když jsem velká, často si na svou tehdejší svobodu, vystoupat po schůdcích a koupit si Pedro nebo mraženou dřeň v kostce, vybavím a postesknu si, že jsem si ji měla hlouběji vtírat do kůže a zapisovat do podvědomí:
Všechny ty notýsky, zápisníky, čínské propisky co držely basu s plnicími pery, kterých jsem se nechtěla vzdát, i když jejich školní čas už vypršel, zmizíky a pijáky, co jsem je nepotřebovala, ale chtěla jsem je mít u sebe, pro jistotu, kdyby se objevil Maxipes Fík, pastelky, voskovky, štětce… Vždycky jsem si něco v papírnictví musela koupit, a i malý zvonek nade dveřmi, co vždycky vesele zacinkal, protože věděl, že přijdu zas.
A připomněl, že vedle v knihkupectví mají také ještě otevřeno. Vešla jsem, pozdravila a paní prodavačka s úsměvem odpověděla. Jako bych byla velká. Očichala jsem si postupně všechny novinky a pohladila hřbety knih oblíbených, kterým jsem pošeptala, že den nejen čtivých, všech dětí se blíží a pokud to náhodou neklapne, tak můj svátek to jistí.
Když jsem doma spustila tašku s nákupem a pohladila rameno, které pořád ještě hudrovalo, spustila jsem nás do měkkého křesla a natáhla se pro Rošťácké pohádky o zvířátkách, které jsou u mě doma už od ledna letošního roku. A přivoněla k nim a pohladila na hřbetě, kde jsou pravda trochu lechtivé, a uvědomila si, jak pohádkově velký rozdíl je mezi „muset a smět.“
A jak rychle se může nesnášení změnit v lásku.
