Článek
Mám ráda lidi, co nenechávají všechno koňovi jen proto, že má velkou hlavu. Jsem ráda ve společnosti těch, kteří vnímají, že má kůň krásné oči. Tak jako Quentin z Montargis. A pokud jim z plna hrdla poručíte:
„Drž hubu!“
Tak vás z celého srdce neposlechnou.
Slova jakkoli zlatá a zazpívaná, mají silnou moc nabídnout žampióny nadívané jako jediné možné řešení, rozpoutat rodinou válku, ukončit vztah, lze jimi pohladit, naštvat, vzít zpět a zahodit je i s nadějí, že právě probíhající komunikace má nějaký smysl a cílovou rovinku v dohledu.
„V životě se člověk učí nejdřív chodit a mluvit. Později se pak učí sedět a držet hubu.“
Dětské světy bývají různé. Ty, co mají velké štěstí a s prvními opravdovými krůčky se naučí i tři kouzelná slova: děkuji, prosím a promiň. Dar na celý život, který otevírá mnohé dveře, aniž bychom museli brát za kliku.
Protipólem světa, kde se položeným otázkám vždycky dá měkký polštářek pod hlavu, je mlčení. Nevyřešená hádka rodičů, kvůli které nemohla celou noc usnout, a ráno na ni nebyl čas. Ani zítra, ani za týden. A tak zůstala trucovitě viset ve vzduchu a vzkazovala účastníkům přes děti, na čí straně je právě puk. Není divu, když pak přešlo lehce do krve, že mlčení je také řešení. Jen to déle trvá. A hořká příchuť přetrvává.
Mlčení na rybách
Bezpochyby jsou mlčení blahodárná. Kdy chceme být sami a klid vůkol zastlat do ran kolem vlastního srdce. Sami jít na ryby a blíže připustit jen notovou osnovu paní přírody. A dá se krásně mlčet i ve dvou: občas zvednout svou hlavu od své knížky a na tu druhou, srdci tak blízkou, která právě bedlivě sleduje pohár UEFA, se něžně usmát očima. Mlčky pít svou kávu či si z elegantní skleničky vychutnávat víno, jehož zlatavé odlesky připomínají mořskou hladinu v pravé poledne.
Jsou to všechno mlčení laskavá, která nikomu neubližují.
Na rozdíl od mlčení, která ve své zbabělosti nechávají početné otázky bez jediné odpovědi a doufají, že druhá strana si na to přijde sama.
Ta se brodí nejistotou, pocity viny, loví ve vzduchu poslední zbytky sebevědomí, píše nové motivační dopisy, telefonuje, znovu a znovu se ptá:
Co jsem udělala špatně?!
Vůbec nic. Ale mlčení to samozřejmě neprozradí, jen si spokojeně mne ruce, protože nás dostalo přesně tam, kde nás chtělo mít. Na vodících drátkách, kdy za trochu naděje a dřívější pozornosti, kterou hýčkáme už jen v paměti, uděláme cokoliv: hlavně ukrojíme pořádný kus z našeho vzácného času čekáním na něco, co se nikdy nestane.
Ale přihodí se, že jednoho krásného dne, i generaci utkané z odolných kovů, obrněné vštěpovanou trpělivostí, která růže přináší jen v citátech, dojde, že už nechce nastavovat hřbet na štípání dříví, ale také jen jednoduše otočit kohoutem na radiátoru. Jako ti, kteří v tom jen umí líp chodit.
Dnešní doba jim svou odtažitou chladností a odhodlaností nepřipouštět si cizí emoce k tělu, natož vlastní ukazovat, jen nahrává. Narcisistů, manipulátorů co hrdlo ráčí. A nejsou jen na vzdálených sítích, ale i docela blízko nás: třeba na druhé straně postele.
Jejich hra s naší důvěrou je tak bolestivá, že uvažujeme o pomstě, ale naše dobré srdce ji neschvaluje a navrhuje: Co kdybychom spolu žili šťastně a spokojeně? Nebylo by to lepší?
Odborníci na křehkou lidskou psychiku doporučují uzurpátory jednoduše ignorovat. Což je jistě rada dobrá, ale ve své podstatě je i ignorace jakousi formou mlčení. A manipulátoři by měli vědět, že na nás si nepřijdou a máme je….
Ano, hádáte dobře, přesně tam!
