Článek
O nás bez nás.
Chcete-li osud rozesmát, řekněte mu o svých snech a plánech.
V lidských povahových buňkách a těch českých zvlášť, je zakořeněno přesvědčení, že vyplatí se spíš, dopředu se moc netěšit. Protože pak to zaručeně nedopadne. Rozhodně ne dobře.
Pesimismus s předstihem je jakousi obranou, že nás to zklamání pak nebude tolik bolet. A na osud to se to případně dá taky svést, že v tom má své zlomyslné prsty.
Je ovšem nesporným faktem, že nemůžeme ovlivnit, jací lidé vstoupí do našeho života, ale sami už rozhodujeme o tom, jak dlouho v něm zůstanou.
Často hýčkáme bláhovou představu, že svou láskou, nekonečnou trpělivostí, tolerancí, obětavostí až za hranice osobní udržitelnosti přimějeme druhé lidi, aby se k nám chovali tak, jako my k nim. Alespoň náznakem, co si ho pak dle potřeby sami zvládneme nafouknout, dali najevo, že o nás, o naší existencí ví. A mají nás rádi.
Jsou nám přece souzeni, a tak máme krapet strach, i když nám jejich počínání, chlad, ignorace, arogance ubližuje, cokoliv rázného podniknout, abychom si snad osud nějak nerozhněvali. A nepřišli i o to málo, co máme. Nedochází nám, že nikdy nic neznamená všechno a odpověď na stejnou otázku vždy zůstává tatáž.
Setrváváme tak, možná z obav, ale i ze zvyku, na místech, která se nikdy nestanou naším domovem, na pracovních pozicích, které nám berou energii, i víru v dobro člověka, kde přestáváme věřit, že to, co děláme, dává nějaký smysl.
Každý večer usínáme na gauči, při sledování programu, co už je dávno jen sotva vnímanou kulisou a vedle sebe máme lidi, u nichž si nemůžeme vzpomenout, kdy naposledy jsme spolu zažili něco pěkného, vtipného…
A je přitom je tak jednoduché a zároveň tolik těžké, natáhnout ruku, dotknout se, pohladit.
Říct něco pěkného, vtipného.
Pochybujeme, že se to někdy změní k lepšímu, snesitelnějšímu.
Víme to jistě.
Přesto setrváváme.
Inu, zvyk je železná košile a osud prevít, co to s námi nemyslí vůbec dobře
Skutečně nemůžeme sami ovlivnit, jaký život budeme žít?
Odejít, když jsme uložili tolik úsilí, energie, finančních prostředků, odříkání, let mladého života a začínat někde znovu?
Od úplného začátku… s tím rozdílem, že teď už nejsme mladí, silní, odhodlaní, poztráceli jsme a možná i vzdali své nerozvážné sny a naděje, co se tenkrát zdály být na dosah splněného srdce.
Odvážným štěstí přeje, v každé roční době
Zasníme se krátce:
Ach ano, jasně, určitě by to bylo nádherné, začít úplně znovu, psát svůj příběh na nový list bílého papíru. Realita, která zrovna nepřeje věčným bláznům, snílkům a také netuší, jak naložit s lidmi, kterým už táhne na sát, a ještě to rozhodně nechtějí vzdát, nás strhne zpátky na zem:
Marš do kouta, na svou vysezenou část gauče:
A tam ti třeba dojde, že se v tvém životě nic nezmění k lepšímu, když zůstaneš sedět. Vyčkávat a vyhlížet lepší, osudové časy.
Osud můžeš potkat cestou, klidně se s ním dát do řeči, přijmout s pokorou, či pro dobro věci si zopakovat pár lekcí, žít a užívat si každý okamžik tady, zdržet se déle tam, kde je ti hezky.
Nechat se překvapit, ale i se zvednout a odejít, když ti někde není do normálního života a dalšího už vůbec.
Protože teprve ve chvíli, kdy hlas dojetím hlesne a úsměv ze rtů se rozhostí v očích, je úplně jedno, kdo za to může:
Jestli osud, nebo člověk sám.
