Článek
Nejlépe z všudypřítomné nabídky, co nás bombarduje už celé týdny.
Na důkaz, že se máme doopravdy rádi.
Protože říct to kdykoliv jindy, ve všední den, kdy není žádný svátek vepsaný v kalendáři, pouhým gestem, úsměvem, pohledem, je docela obyčejné. A tak nějak samozřejmé. Nepočítá se:
Voňavá káva, natřikrát zalitá (to kvůlivá pěně), vyžehlená košile, i když nás žehlení k smrti nebaví, pohádka na dobrou noc, ač se únavou srolují ponožky a oči se zúží do tenoučkých škvírek, ale pořád je v nich dostatek tušeného světla, večeře, jež čeká, přikrytá druhým talířem s malovaným okrajem…
Tak málo, tak málo je skutečné lásky
Oslava něčeho tak nádherného jako je láska, by v lidech měla probouzet radost. Ale z okázalých, strojených večeří, lemovaných srdci všech velikostí, prezentovaných na sociálních sítích s dovětkem: „Moje všechno, můj celý svět!“ jde cítit zoufalost a smutek taky.
Větší části světa je to beztak fuk a zbytek žárlí.
A žmoulá v ruce vánoční ubrousek, z kterého se do dlaní otiskne krapet zlatého prachu, jako připomínka, že se vlastně nic nezměnilo a nemění – i o vánočních svátcích jsme byli prakticky sami.
A bez lásky.
Jak té okázalé, co je vidět všude kolem, tak té pravé.
Co sídlí uvnitř a víme o ní jen my dva.
A úplně to vědění ke štěstí stačí.
Na svatého Dyndy
Se svatým Valentýnem a nakázanou oslavou lásky, se do srdcí lidí, kteří jsou docela úplně nebo se ve vztahu cítí sami, vkrádá obava, že už to tak bude napořád.
A s ní odhodlání, co má odvahy sotva trošku, ten jeden den, který jim to kór připomíná, nějak přežít.
Zapomínají přitom, že základy té skutečné lásky se rodí pohledem do zrcadla. Jakkoli se tomu výchovou vštěpované tvrzení protiví:
„Sebeláska a samochvála smrdí!“
Pokud si totiž dokážeme zamilovat osobu, co každé ráno spíš letmo a často s úlekem zříme, jsme na dobré cestě mít důvod k oslavě každý den!
Nejen dnes, ale i kdykoliv jindy, pod patronátem svatého Dyndy!
