Článek
My, co máme moře pod kůží, jsme sice krapet ve výhodě, že nemusíme pořád někam běhat a stačí nám, po vzoru napěněných mořských vln, se jen tiše, dovnitř ponořit. A vybavit si, jak krásné to je. Jenomže všechny zásoby jednou dojdou.
Jaký si to uděláš, takový to máš
Nový den se probouzí do mrazivého rána a různorodé skupinky ještě do snů zachumlaných zmrzlíků netrpělivě vyhlíží vlak. Ve chvíli, kdy se souprava ladně zhoupne v oblouku, a za několik vteřin okna vlaku rozzáří perón, muž v nejlepších letech s povětším bříškem, se za pomoci nekompromisních loktů prodírá ke dveřím a zajišťuje si tak první místo a údiv.
A jak po chvíli zjišťuji, jen ten můj, protože jedna z přihlížejících půvabných studentek, situaci s patrnou rezignací v hlase okomentuje:
„To je úplně normální.“
Namítnu, že mně, navyklé z Chorvatska na úplně jiné chování mužů vůči ženám, se nechce ani zvykat a už vůbec ne je považovat za normální.
Ze zvědavosti a s tušenou nadějí v hlase se vyptávám, jaké je chování mužů jejich mladé, a v tomto ohledu tudíž i snad nadějné generace:
„Naši kluci jsou v tomhle ještě horší,“ rezignovaně slehne rameny drobná tmavovláska a zpod dlouhých řas pátrá po volném místě pro sebe, kamarádku a společné plány, které pomohou přežít další školní den.
Rozhlédnu se kolem v bláhové naději, že v rozespalém vagonu jedné dlouhatánské vlakové soupravy zaregistruji alespoň koutkem oka špetku společenského života. Ostatně člověk jako tvor společenský, potřebuje mít ke spokojenému životu kontakt s druhým člověkem.
Muž v obleku v protější uličce si otevírá plechovkové pivo a s hlasitým říhnutím natáhne nohy nasoukané v nablýskaných salamandrech ve směru protější sedačky tak, aby bylo zřejmé, že místo naproti němu není určeno k sezení. Tedy ani pro paní ve středním věku, obtěžkanou několika taškami, která se s nervózním úsměvem rozhlíží po zaplněné soupravě.
„Tady asi není volno, že?“ Zeptá se bázlivým hlasem a nikdo, ani muž, co pivo z plechu snídá, ani dvojice manažerů, kteří jsou zcela ponořeni do svých laptopů a online světa, jež by se bez jejich datlující přítomnosti rozhodně neobešel, nereagují. Místa vedle nich jsou obsazena značkovými kufříky z měkké kůže.
Paní si rezignovaně utře rukávem kabátu pot z čela, nahlas si povzdechne a vydá se na špacír za ujíždějící galantností.
„Proč si baba nekoupí místenku?!“ uleví si jeden z přihlížejících nagelovaných studentů a spolu se svým kolegou se mega vtipnému postřehu zasmějí a nasadí si sluchátka.
Je mi z toho smutno, protože začíná nový den a s ním už nikdy opakovatelná šance, prožít ho šťastně.
Hulvátem na věčné časy
Podobné hulvátství je časté i v internetových diskusích, zesílené často až za únosnou mez vzhledem k zaručené anonymitě.
Být slušným člověkem a napsat druhému něco pěkného, je mnohem těžší než urazit, ponížit, zesměšnit něčí práci, snahu, vysmát se hurónsky drobné radosti jiného člověka.
Milá gesta se totiž v záplavě negativity rychle ztratí, a tak je z důvodu pozornosti, po níž hulváti touží nejvíce, třeba kontrovat něčím opravdu šokujícím, zlým. O nějaké galantnosti nemůže být řeč, ta se v dnešním obhroublém světě ani nenosí. Tedy aspoň u nás ne.
Naštěstí mám v srdci ukrytá místa, takové ohříváčky, kde je to docela jinak.
Barbie z paneláku, kde se topí dřevem
Vystupuji na pražském Hlavním nádraží a můj pohled se střetne s usměvavýma očima pohledného mladého muže. Vím, že je tam někde od nás, ještě dřív, než se lámanou angličtinou zeptá na navazující vlakový spoj. Položí mi stejnou otázku, jako mnohým dalším, kteří ho míjejí obloukem, nebo jen otočí hlavu.
Dáváme se do řeči v jeho mateřštině a v mém jazyce pro srdce, prohodíme pár milých vět a on na rozloučenou, protože spěchá na vlak a já do práce, ještě dodá:
„Barbie, líbíš se mi! A děkuju!“
Ač jsem Barbie nebyla ani před dvaceti lety, tohle zimní ráno setsakra ano a nesla jsem si ji pak celým dnem.
Do usměvavých koutků a konečků rozpuštěných vlasů se k Barbie ještě připletla dávná vzpomínka, na dobu, kdy jsem si začala zvykat na Chorvatsko jako na svůj domov:
Chodila jsem nakupovat do blízké samoobsluhy, v jejímž sklopu bylo i soukromé řeznictví a v něm i mladý řezník, který, jakmile mě zahlédl, začal mi nahlas vyznávat lásku:
„Miluji tě!“
S českou, typicky upejpavou výchovou jsem se za horkokrevné projevy řeznického učně styděla, klopila hlavu, když jsem musela projít kolem a netušila, jak reagovat na hlasitý smích ostatních pobavených kupujících. Došlo to tak daleko, že jsem do obchodu chodila jen v pondělí, kdy měli v masně zavřeno.
Ale jak šel čas a já si zvykala, že první, co každé ráno vidím a slyším, když se probudím, je moře, a že jiskřičky v očích mužů, které jsem potkávala, nejsou hned nutně gestem nějakého svádění.
Nýbrž důkazem, že mám tu velkou výsadu být ženou a pro ně je zkrátka štěstím být u toho. Zvedala jsem bradu a s ní pohled výš a tenisky jako by najednou měly podpatky. Usmívala jsem se často, vlastně skoro pořád a neznamenalo nic víc než to, že jsem ráda ženou.
A ve chvíli, kdy jsem (klidně i v pondělí), vstoupila do obchodu a na hlasité řeznické vyznání lásky kontrovala:
„Já tebe taky!“
Ustal hlasitý smích a rozhostil se v srdci a okolo taky pocit, že je mi dobře a hezky tam, kde jsem.
A vona si klidně umře
A hezky bylo i v malebných západočeských lázních, kde to mám ráda a kam jsem se vydala v rámci pooperační rekonvalescence hýčkat svou tělesnou schránku.
Přála jsem si mezi procedurami klid na psaní a taky, aby si veverky z místního kouzelného lesoparku přišly vzít oříšek z mé dlaně, jak jsem si to lehounké lochtání, když si oříšek braly, pamatovala z dětství.
Paní recepční mi potvrdila, že v parku veverky pořád mají, ale už nejsou tolik důvěřivé.
Má spolusedící u večeřového stolu vyrazila do lázeňského života s tím, že dnes je strašně těžké se seznámit, už s ohledem na fakt, že v naší republice je pětkrát víc žen než mužů!
Svět čísel a statistik mi není moc blízký, a tak jsem si šla přidat meloun. Když jsem se vrátila ke svému stolu, seděl tam už hodně starý, zanedbaný pán v umaštěné, špatně zapnuté, kostičkované košili.
A jak bez okolků spustil svůj příběh, já obratem zalitovala, že jsme si s melounem nesedli jinam.
„Byl jsem v nemocnici, operovali mi koleno, víte? Strašná bolest, co vám budu povídat. A žádný pochopení, péče mizerná… Tak jsem se těšil, až mě pustí domů a manželka se o mě postará, poslouží mi.“
Nadechla jsem se:
„Já už budu muset jít.“
Za ruku mě stáhl zpátky do židle.
„Seďte, teď to přijde! Víte, co se stalo pak?!
Vona si klidně umře!“
Oněměla jsem hrůzou z řečeného. A tak měl lázeňský švihák dostatek prostoru k pokračování:
„A tak hledám…“ Udělal významnou pauzu a zamrkal:
„Nějakou, může být i výrazně mladší, co by mi posloužila a postarala se o mě.“
V té chvíli, jsem nechala meloun, i když jsem na něj měla chuť, jeho osudu a vypálila z jídelny i od nápadníka.
Ten se z odmítnutí mladší pečovatelky evidentně rychle vzpamatoval, protože o pár dní později jsem v lázeňské kavárně, od vedlejšího stolku, zaslechla známé:
„A vona si klidně umře!“
Proč galantnost není českým mužům vlastní
A jelikož se sluší zvednout a odpovědět na otázku v titulku položenou:
Proč galantnost není českým mužům vlastní?
Protože ji od nich české ženy nevyžadují.
Spokojí se s výjimkami, které hýčkají s nadějí, že se ještě někdy budou opakovat.
