Článek
Nesmrtelnost bychom si nikdy nenechali pro sebe, protože dívat se do hrobu svých dětí bolí k smrti.
Dnešní brutální vražda dvou nevinných žen, které šly ráno do práce a domů, ke svým nejbližším, se už nikdy nevrátí, vyvolala pochopitelně silné emoce.
V jaké době to proboha žijeme, když na konci dne hlesneme úlevou, že dnes jsme se řízením osudu nebo jen náhodou, co se sotva může nazvat šťastnou, neocitli ve špatnou dobu na špatném místě?
A pak, máme to příměří zaručené i na zítra?
Co bude s těmi, které máme rádi, kteří studují, odchází z domova, do práce, nakupovat, na procházku s pejskem, jak ty ochráníme? Jaké máme záruky?
A především, co se stalo s pocitem bezpečí, který k životu bezpodmínečně potřebujeme?
Strach se smísil se oprávněným vztekem, protože v žádném případě nejde o ojedinělý útok, ale „děje se to dnes a denně“ nejen v naší zemi, ale i sousedů nám blízkých, i těch co do kilometrů a mentality vzdálených.
Děje se to všude, což v žádném případě není polehčující okolností. Naopak.
Víme, že tu strašidelně rostoucí tendenci a alarmující brutalitu musíme zastavit, jenže nevíme jak.
Část veřejnosti tak v naději na možné řešení volá po znovuobnovení trestu smrti, který byl reformou trestního práva v květnu 1990 nahrazen doživotním uvězněním a Listinou základních práv a svobod v lednu 1991 i zakázán.
Zastánci trestu sice smrti uvádějí, že se jedná o jediný spravedlivý trest, který znemožňuje recidivu, a připisují mu i odstrašující, preventivní účinky.
Je však otázkou, zda by tento absolutní trest, pokud by byl znovu zaveden, přinesl kýžený výsledek: uzdravil nemocnou společnost.
Což je daleko bolestivější a náročnější proces než „odstranění“ jednotlivce, který byl tou samou společností, či to tak jen sám subjektivně vnímal, zavržen.
Podíváme-li se kolem sebe a přes rameno, kolik úsměvů, výzev ke konverzaci zaregistrujeme? Odcizili jsme se navzájem, bojíme se nakouknout do srdce svého, natož, co na něm právě mají druzí.
Stoupající agresivita je možná i odrazem touhy po pozornosti, být viděn, slyšen, zapamatován. Od teď. Navždy.
A jelikož hodných a slušných lidí je víc, šance mezi nimi vyniknout tudíž mizivá a proces co do úsilí dosti náročný. Být nejhorším z těch, jež odpornost svou na světle již projevili, zdá se být tou pravou výzvou.
Je otázkou, zda by takovou duši, zcela pohlcenou splněním natolik zvrácené výzvy, bylo možné napravit dlouholetým pobytem ve vězení či sprovodit ze světa rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Jakkoli se to šílené a neuvěřitelné zdá, za tu chvíli veřejné pozornosti, co šokuje a bolí tolik lidí, by zatím ještě pozorovatelé dali cokoliv.
Jenže co s tím?
Snad, všímat si jeden druhého, ptát se, povídat, naslouchat, zajímat se, dát najevo, že jsme pořád ještě lidé a máme…chceme se mít rádi.
Třeba to tentokrát vyjde.
