Článek
Co když se změnili? Ani my nejsme stejní.
Proč by se nám jinak ozývali? A za každou cenu nás chtějí, musí vidět? Naše dobrobyt je pro ně, zdá se, pořád dost důležitá.
Ego a vzpomínky na sebe spiklenecky mrknou:
Pořád je naivní.
Zdání klame
Jak člověk stárne, je čím dál tím víc sám. Je i se tak cítí. Jeden z paradoxů let, co nestřádají, ale běží, jen potvrzuje skutečnost, že sami jsme na tenhle svět přišli a sami z něj odejdeme. A je úplně jedno, jestli se nám to líbí či ne.
Prostě to tak je.
Tolik bychom si přáli to s někým probrat, pokývat souhlasně hlavou nad nedořečeným, protože není lehké být ve životních šlamastykách a na ně sám. Všechny ty naštvané, rozhořčené a zklamané emoce štosujeme uvnitř a pak se v časové skulince mezi přestupy v metru dočteme, že to vůbec není zdravé:
Dusit to v sobě.
Jenomže není kdy vypustit páru, protože v práci na to není čas, doma na to není čas ani nálada a po zbytek z čtyřiadvacetihodinovkyse bláhově pokoušíme usnout. Aspoň na chvilku, abychom další den nějak přežili. Jeden z miliónu, co nám jich ještě určitě zbývá.
Tolik bychom potřebovali někomu blízkému říct, že jsme si ten život představovali trošku jinak. A on přitom rozuměl, že sice trochu skuhráme, ale pořád věříme, jako tenkrát, že se dá žít i jinak.
Krásně. Naplno.
A jednoho dalekého dne, až přijde zúčtování, se nad každou z vysokých položek blaženě pousmáli a odtušili:
Stálo to za to.
Pro nové přátelé (ne)zatracuj ty staré
Sedíme s minulostí, jež pro nás znamenala moc, dokonce vyhlídky napořád, ale rozpaky by se daly skládat do úhledných komínků. Setkání, na které jsme se tolik těšili, připomíná výslech, chybí už jen lampička, co se rozsvítí vždycky, když odpověď nestačí.
Jak vypadáme, od té doby, co jsme se neviděli, máme víc kilo nebo míň? Stejné už to nikdy nebude…
Rozvedli jsme se, ale to je naše věc, že to pořád bolí. Spěchavé odmávnutí. Času, co ho pro nás dřív bylo cisterna, je teď sotva na lžíci:
Máme teď někoho? Co práce a jak je placená? Mizerně? Lehký úsměv přelétne přes tvář, kterou jsme kdysi tak rádi viděli. A měli rádi. Skoro se nezměnila…
Odpovídáme, svěřujeme se do nejmenších podrobností v naději, že probudíme minulost a jí se bude chtít pokračovat tam, kde jsme přestali. Jenomže zapomínáme, že už je taky v letech a tím pádem i rozmrzelá, když ji někdo probudí. Nota bene s návrhem, který je v rozporem s jejími úmysly.
Zvědavost není zvídavost
Současnost je tou nejlepší volbou, protože ji nezajímá, kolik máme kilo, ale jak se cítíme. Současnost není zvědavá, nemá na drby čas. Zato víc naslouchá a zároveň nabádá, abychom byli zvídaví a žili život, jaký jsme si vždycky přáli.
Kdykoliv nám minulost zavolá, neměli bychom to brát. Nemá nám, co nového říct.
I bez jejích rýpavých poznámek tušíme, že už to nikdy nebude jako kdysi, ale ještě pořád to může být takové jako nikdy.
