Článek
A právě nekonečné čekání na něco velkého, co určitě jednoho dne přijde, na konec fronty, na spravedlnost, lásku, jež zvítězí nad lží a nenávistí, na Škodovku, které někdo v noci ukradl všechna čtyři kola, i když táta tvrdil, že u okna hlídkoval celou noc a nezamhouřil ani půl oka, bylo typické pro generaci nazývanou Husákovy děti.
K níž jsem patřila i já, ovšem mým generačním vůdcem byl Maxipes Fík. A jak jsme spolu kráčeli dětským světem, ověřila jsem si nespočetněkrát, že ho chci mít jako parťáka a vzor i ve svém dospělém životě. Navzdory okolí, které si výstražně ťukalo na čelo a přitom chodilo spát se strýčkem Fidem a potutelně se u toho usmívalo.
Líbil se mi Maxipes Fík, pro svůj přístup k problémům, které se v životě vyskytnou a mají smysl pro pravidelnost, ke kaňkám, přátelství, pro čistou radost ze schopnosti číst a psát, která ze samého štěstí zapomene počítat, jestli se jí to vyplatí.
Mé generaci Maxipsa Fíka (kdo chce, může se k ní přidat) bylo výchovou vštěpováno, že se dočká ten, kdo si počká. Osobně jsem nikdy nevydržela čekat na Ježíška a všechny jeho skrýše jsem odkryla dávno předtím, než zazvonil na ten samý zvoneček, co se ještě v podvečer skvěl v ozdobné vitríně v obýváku. Překvapení, natož radostné, jsem nedokázala ani zahrát: Punčocháče až ke krku a kousavá špičatá čepice s bambulemi na zavazování.
Oranžová sklápěcí Tatra, co už jsem ji nečekala a Ježíšek ji fikaně schoval u babičky, pak byla štěstím, které přijelo v pravou chvíli, kdy jsem se zcela zaobírala myšlenkou, kam narvu tu strašnou čepici, až zajdu za roh našeho domu.
Odříkaného chleba největší krajíc
Být svá, prostovlasá, i když venku mrzne, a chodit po cestách vysněných, bez přikázaných ukazatelů, se snáze v mladické touze určí, než pak v realitě všedního namlouvání uskuteční. Nechtělo se mi vůbec na nikoho čekat. Godot mi zněl cize a staře, líbil se mi hlas prince z Popelky. Neměla jsem ani vymyšlené žádné úkoly, které by měl uchazeč o moje srdce splnit, aby ho získal.
„No jo, holka, ženských je čtyřikrát víc než chlapů,“ odtušila babička, když jsem si povzdechla nad drzostí uchazečů, kteří očekávali, že to budu já, kdo se bude snažit dobýt mužská srdce a získat jejich žaludky na svou stranu.
Utekla jsem z bojiště k psacímu stroji a naťukala fejeton, který mi zlepšil náladu. Ani jsem neočekávala, že ho otisknou. Ale otiskli. Na titulní stránce vpravo dole. Vůbec nevadilo, že noviny trochu pouštěly barvu, kterou jsem si z prstů roznesla po obličeji i na bílé tričko. Okolí se tak mohlo lehce domnívat, že mám pletky s kominíkem.
Nesla jsem si životem svou naivní duši, která očekávala, že se budou zákonitě dít jen šťastné konce. Vždyť skutky byly pilné a od srdce, ale odmítaly se podřídit diktujícím světlům na semaforu. Červená svítila na můj vkus moc dlouho, oranžovou jsem přeskočila a zelená zablikala tak krátce, že jsem nestihla přeběhnout na druhou stranu včas.
Doufala jsem bláhově, že společným čekáním na další zelenou mému okolí dojde, jaký jsem vlastně poklad. Nedošlo a protější semafor už měl k dispozici jen jednu barvu: červenou.
Podívala jsem se kolem sebe, jestli uvidím tu svou, zelenou. Pak mě napadlo zvednout hlavu do koruny stromu. A bylo jí tam tolik, že se dalo nejen šťastně vykročit, ale jít tak dlouho, jak sama budu chtít.
