Článek
Něha není vlastní všem ženám a ne všichni muži po ní touží. Ve vztahu, který byl kdysi z úředního rozhodnutí povýšen z jednoho a jednoho na dva, se mohla plnými hrstmi rozdávat.
Jak jinak než něžně, abych neurazil, neublížil, sdělit milované polovičce, že ten obalovaný květák je opravdu naprosto úžasný, mňam, ale příště by bylo lepší nejdřív ho uvařit. A samozřejmě v zárodku spolknout uštěpačnou poznámku, která se užuž dere na jazyk, aby vyštípala nepoživatelnou hmotu:
„Maminka to tak aspoň dělala…“
Manželský čas v umaštěné zástěře s obrázkem kostry na břiše, ubíhá líně, nudu utápí ve víně a je mu fuk, že něžné ohledy a teplé večeře vzaly kramle do nějakého jiného společného začátku. Tím líp, o povinnost méně.
Kluci přece nebrečí!
Brouzdám s nákupním košíkem mezi regály a přemýšlím, co dobrého uklohním pro svou hladovou smečku doma, která vždycky, když se zeptám, na co mají chuť, sborem zahlásí:
„Nám je to jedno!“
Myslet a vymyslet je nejtěžší, říkám si s pohledem na obrovskou květákovou hlavu trůnící nad bedýnkou s rajčaty a paprikami. Vtíravou představu květákového zápachu, který se rozhostí po celém bytě, naštěstí zapudí vítězné lečo. Sice nevypadá na talíři královsky, ale chutná tak. Usměju se, protože mám radost, že nejtěžší část dnešní večeře mám za sebou.
Nevnímám svět kolem sebe, ten, co v něm nejsou papriky a rajčata. A tak není divu, že do sebe narazíme. Já a pán, co je také s košíkem sám. A bloumá kolem regálů. Omlouvá se on, omlouvám se já, omlouváme se oba. V posmutnělých očích naskočí klučičí jiskra a malé bříško, které výhradně mužům v nejlepších letech dodává plusové body, nikterak nepřekáží celkovému hodnocení, že je to pořád fešák.
„Co tady děláš, ty debile?! Jasně jsem ti řekla, že máš čekat u těstovin. Já jako kráva tady běhám po krámě a musím všechno nosit v ruce!“ Korpulentní dáma s tenkými linkami místo obočí vysypala obsah svého náručí do nákupního košíku pána, který k ní patřil, a už zas měl smutné oči a v nahrbených zádech stud. Mě si změřila ostrým pohledem, který – kdyby dostal příležitost – rozkrájel by na tenké proužky veškerou cibuli, u které jsem zrovna stála a jež se bláhově točila zády, až se jí košilky odlepovaly strachy. Nedalo se nikam utéct. A ticho by se mohlo rozpočítávat s trapností:
První. Druhá. První.
„Žena,“ kterou jsem i v duchu dala do velkých uvozovek, uštědřila svému choti herdu do zad a vydali se na smutný průvod nákupním centrem. Dívala jsem se za nimi, než mi za regálem s konzervovaným zbožím zmizeli z dohledu, ale ne i z myšlenek.
Proboha, proč spolu ti dva jsou?! A on už dávno neutekl. Někam daleko, kde by s ním bylo lidsky a něžně zacházeno: Jak se k muži v nejlepších letech sluší.
Vybavila jsem si své krapet starší kamarádky, které jsou něžné, vtipné a umí vařit. Jedna dokonce zavařovat. A jsou samy, protože jsou moc hodné. Vlastnost, která je muži na začátku sice kvitována, ale později považovaná za samozřejmou. Jako dvě kostky cukru do čaje a ochladit na pokojovou teplotu. Kouzelné slovíčko už nefunguje a o zaprášené místo na poličce se dělí s Rubikovou kostkou.
Kam ho ráno postavím, tam ho večer nenajdu
Zvyk je nevyžehlená, ale dobře pověšená košile. Těžko se učí novým kouskům a začíná od úplného začátku s šedesátkou za krkem.
Společné děti, kterým záleží víc na tom, co bude s majetkem, než s námi pak. Až se nahlas ztrapníme a odtajníme vše, co v nás desítky let umíralo na nedostatek lásky, něhy a důstojnosti.
„Je to blb, ale aspoň nejsem sama.“ Konstatování, jež postrádá logiku a úctu k člověku. Slova, co bolí víc než facka a nedají se vydržet až do konce života, kterým jím beztak dávno není.
„On nebude,“ žena položí svou dlaň přes skleničku. Víno se s úlevou vrátí do startovního bloku: Aspoň zůstane víc pro ostatní.
Jsou muži, kterým vyhovuje, když žena převezme pečovatelské otěže od jeho matky a pokračuje v započatém díle. Je to teď ona, která ví, co muž chce, co už ne, na co myslí a jestli se mu vůbec chce, myslet si něco vlastního. Nelze namítat nic proti, pokud je takové společenství oběma stranám vyhovující a příjemné. A založené na vzájemné úctě.
„Na světě není nic silnějšího než jemnost a něžnost“
Úcta k druhému člověku začíná u toho prvního. Nemá-li ji, těžko se ona může dál rozptylovat, hladit a zabydlovat. A paktovat se s něžností. Ta je totiž neprávem opomíjená, podceňovaná pro hmatatelný úspěch v dnešním světě: Člověk musí být sám hrubý, aby v něm obstál.
Ženy, které přesně nevědí, jaký svět by pro sebe chtěly, pak bláhově sahají rozpačitým mužům přímo do rozkroku v domnění, že nejkratší cesta je tou pravou, a oba nakonec dostanou to, co chtějí. Netuší, že strategické místo, kde je třeba pohladit, je docela jinde. Bronzový František, ročník 1967, ano, ten z lázeňské kolonády, o tom sví své:
Nevedou všechny nablýskané úseky k cíli cesty, pokud je jím tedy srdce.
A někdy stačí pouhé jedno něžné gesto, aby se druhý člověk o sobě dozvěděl, že jeho přítomnost je moc fajn. Je žádoucí a milá.
V této souvislosti se mi vždy vybaví scéna na konci filmu Přednosta stanice, kdy krásná Zita Kabátová něžně pohladí Vlastu Buriana po tváři.
Jedno jediné pohlazení a vydalo na celý film. A možná i na celý život.
