Článek
A se zlomyslně zaručenou úměrou: čím menší předmět, tím větší ho zdobí etiketa.
No zdobí…
Spíš připomíná zlomyslně vyplazený jazyk:
Tak co, chopíš se výzvy a budeš mě nosit, nebo se pokusíš o odstranění, pokud možno bez následků?
Malé dnes pro velké zítra
Následků škodolibě vyčnívajících, bodajících ostrými hrůtky do krku, zadnice, a dalších částí těla, které mělo být oděvním předmětem zahaleno, chráněno, hýčkáno.
Připomínají oslí uši na školních sešitech a původně nový top kousek nemilosrdně sešoupnou mezi hadry, jež se dají nosit leda na doma. A to ještě, kdo ví jestli, když právě v domácím by mělo být pohodlně.
Nikde nic neškrtí, neškrábe…a hlavně nečouhá.
Ano, zcela chápu a respektuji povinnost výrobce informovat zákazníka o původu, složení a vhodném ošetřování právě zakoupeného produktu, ba i fakt, že na samotné etiketě musí být vždy všech pět piktogramů v pevně daném pořadí.
Ovšem už vůbec nefandím písmu tak drobnému, že do kalhotek musíte doslova strčit nos, abyste se dopátrali ošetřovací podstaty.
Ač zcela chápu autorskou touhu vyplnit každičké volné místo poutavým textem, teď s hrůzou v oku hledím na titěrné, dokonalé kalhotky, z hebkého saténu, elegantního odstínu champagne, určené na chvíle, kdy žena nejen že chce vypadat dokonale, ale i se tak cítit.
Což s etiketou, která s přehledem útočí na jejich velikost, zvědavě a humpolácky si vykukuje, kde se, co šustne, prostě nejde.
Šmik šmik
„Jedině ušmiknout,“ beru za rychlé uzávěry, protože času a trpělivosti je málo.
Pokud platí, že v jednoduchosti je krása, v tomto případě se blýská spíš na díru. V úplně nových kalhotkách.
S ruměncem ve tváři a jazykem ve snaživé poloze ala Fantozzi, drobounkými nůžkami na manikúru stříhám ještě kousek a ještě kousek, kterého kupodivu z té protivné etikety zbývá pořád hodně.
„Měla jsi tam tu cedulku radši nechat. Takhle to vypadá blbě,“ koukne mi přes rameno dcera.
Povzbudím se představou, jak by v původním stavu etiketa protivně šimrala, rušila mé soustředění a vracím se do boje s drobounkými pevnými stehy.
Ta toho nadělá, každá zeď se dá zbourat a díra zašít!
Pomyslí si každá první, druhá, první, zkrátka každá trochu šikovná žena. Jenomže já patřím k těm výjimkám, před nimiž ruční práce berou roha, aniž by daly ještě jednu, úplně poslední šanci:
Zřejmě jim stačil můj dávný novomanželský pokus, kdy jsem se chtěla předvést v tom nejlepším světle a látovala děravou ponožku tak usilovně, že jsem ji zvětšila o číslo.
„Jména hloupých na všech sloupích“
Určitě nejsem sama, kdo látkové cedulky nemusí a obchází je velkým obloukem:
Bohužel i na těch úžasných závěsech, které by na ložnicovém okně vypadaly zaručeně tak mořsky božsky, ale plazící se obrovitánská etiketa, jež by s přehledem zastínila okno v komoře, jim to prostě kazí na celé kupní čáře.
A jelikož mě jako blondýnku pořád něco chytrého napadá, dumám nahlas nad papírovou variantou, jež by se dala jedním rychlým šmik odstranit.
Paní prodavačka, se s potutelným výrazem, který je připraven splnit každé zákaznické přání, protože to má v povaze, zastaví před stojanem, na němž vystavené spodní prádlo skutečně nemá žádné protivné etikety, ale zato jsou základní informace velkými písmeny natištěné přímo na prádle. To chceš!
„Já to třeba mám ráda, když je hned vidět značka,“ odtuší paní prodavačka.
A rychle dodá:
„Jeden ví hned, s kým má tu čest!“
