Článek
Ten dávno zapomenutý tetelivý rytmus, kdy se hlava svůdně zakloní, a konečky vlasů zalechtají na lopatkách.
Skvěle padnoucí tepláky do zvonu laškují s kotníky. Sem a tam a zase zpátky jako podvečerní příbojové vlnky.
S několika neočekávanými slovy po drátě je tu najednou nejen chuť vytáhnout žaluzie, které skrývají zaprášená okna, ale dokonce i rozhodnutí je umýt! Jak je tohle vůbec možné? Navíc se vše, podle předem daného scénáře, má odvíjet úplně jinak!
„Budu mít černý kabát.“
Pobaveně přistoupil na hru fantů:
„Já tedy červený deštník.“ Jeho hlas zněl jiskřivě, nezaskočeně a vůbec byl ve výhodě.
„Třeba bude ošklivej,“ utěšovala se, když schovávala teplákovku pod černý pršiplášť.
V původní utkvělé představě přitom měla mít šaty a dokonalý účes a být tak okouzlující, že i on, obratný a zkušený řečník, ztratí slova, dech i soudnost, jež brání odvaze konat věci bláznivé.
Naučeným pohybem prohrábla dlouhé vlasy, které za jiných okolností bývají i ozdobou. Vanilkový cukr na prstech je slepil do pramínků. Čas svátků vánočních se blížil stejně nezadržitelně jako právě dohodnuté setkání, které podlamovalo kolena a vnášelo podivný neklid do každé části těla.
Z jindy zaběhnutého a dobře ovladatelného stroje je teď banda neposlušných pubertálních výrostků.
Třeba bude ošklivej.
Kousla se do spodního rtu v marné snaze vrátit se na zem, kde je vždycky bezpečně. Přivřela oči a škvírkou v zrcadle pozorovala můru, která právě připálila druhý plech cukroví a přitom má jen cosi převzít a zatím se chová se jako poblázněné tele.
„Hlavně se nikde nesvlíkej. Za žádnou cenu,“ připomnělo už smířlivějším tónem druhé a rozumnější já. Blíženkyně ho naštěstí mají a také potřebují.
„Třeba bude ošklivej,“ uklidňovala se, když na klíčích od bytu marně hledala dálkové ovládání auta.
K místu setkání zbývalo jen pár mamutích a několik čapích kroků. Netušila, proč právě teď vyplavala vzpomínka na jednu dětskou hru. Nohy by tančily, rozum vzal roha bůh ví kam a ruka křečovitě svírá poslední dvacetikorunu na parkovné.
Třeba tam nebude.
Kalhotky na domácí práce se jí nekompromisně zařízly do zadku a věděla, že pro první a rozhodující dojem holt bude muset trpět.
Předvánoční náměstí zaplněné stánky a svátečně naladěnými návštěvníky, pobrukující v rytmu startujícího vrtulníku ztichlo ve zvědavě napjatém vyčkávání. Přesně a přes kopírák ta chvíle, kdy Popelka vchází do tanečního sálu a elegantním gestem ukrývá svůj úsměv pod lehký závoj.
Posledních pár kroků na minové pole, i když se zapřísáhla, že tam už nikdy nevkročí. Kdo důvěru polámanou znovu neriskuje, bolesti se možná vyhne, ale dá se to pak nazvat životem?
Přání elegantní šipky je jedna věc a placák o hladinu druhá. Všechno, co si dokážeme představit, tak si prý i můžeme splnit.
Byl tam, a krásnej. S rameny jako triglavský štít. A život ten měl rád, to se na očích hned pozná.
Se srdcem v krku a několika slovy, které si odněkud půjčila, protože vlastní nebyla k nalezení, popadla desky (o které tu vlastně šlo) a utekla zpět do svého světa.
Do bezpečí ověřených ingrediencí, prověřeného koření. Přestala vnímat chuť, necítila vůni a myslela si, že tak to má být a bude už napořád. Bez bolesti, ale i bez chuti.
A pak, vždy když to vůbec ale vůbec nečekáme, přijde noc, kdy se za každou cenu musíme jít napít nebo vyčůrat.
V tom kvadráty zadaném prostoru, kde potmě známe do detailu každý kout a centimetr, bosou nohou stoupneme na zapomenutou kostku lega.
Ta bolest je strašná a zapamatovatelná tím spíš, že je noc a musíme držet jazyk za zuby. A vděčnost za ni pocítíme teprve ve chvíli, kdy se nám po jedné noze podaří doskákat zpět do postele.
Do prkýnka pekelnýho, to bolí! Já to cítím.
A zas žiju …
