Článek
Mezinárodní den žen je jen jedenkrát v roce, podobně jako Vánoce. Sváteční atmosféra jednodenní výjimečnosti tak ženám na celém světě, tudíž i v naší krásné zemi, nabízí jedinečnou příležitost, aby si vybavily všechna svá práva, na která dávno zapomněly, že je mají.
A také si uvědomily svou hodnotu. Tu si každá žena určuje výhradně sama, což bohužel zdejší něžné pokolení, jež prošlo obvyklým výchovným procesem, netuší.
„Má matka mě učila chodit s hlavou vztyčenou, jako by mi svět patřil,“ odhalila svého času krásná italská herečka Sophia Loren výchovnou metodu své matky a zároveň i tajemství svého pozdějšího světového věhlasu.
Znalost prostředí téměř s jistotou předpovídá, že by si metoda „alla Signora Romilda Villani“, příležitostné to herečky a učitelky hry na klavír, aplikovaná u nás, nejspíš pořádně natloukla nos. U nás se nos nenosí zvídavě vystrčený do prostoru, natož sebevědomě nahoru.
Zdravě sebevědomý člověk, s patřičným důrazem na „zdravě“, totiž dobře ví, že je poklad. Věří ve své schopnosti, bez ohledu na to, co si o něm myslí a říkají ostatní.
A s námi je to zvlášť těžké, když slovo „zdravě“ obcházíme obloukem, jako dietu předepsanou panem doktorem Rajko Dolečkem.
V dětství jsme se sice učili a naučili chodit, číst knížky s baterkou a pod dekou, snít, hrát kuličky a sbírat skleněnky, skákat gumu ale i pochybovat, obviňovat se, čekat od okolí na schválení a určení naší hodnoty. Vyrostli jsme sice, ale stále se snažíme zavděčit a konečně pocítit, že za něco stojíme. A těžko přetěžko lze svalovat vinu na pány rodiče, když ani jim nebylo výchovou vštípeno, že právě proto jací jsou, na lásku to úplně stačí.
A i stačí si říct, že to po práci nechci vzít to domů přes masnu, ještě v úzké sudové sukni loupat včerejší uvařené brambory na dnešní salát, kterého musí být hodně, na přidání. A pak uštvaně smažit horu řízků. A slaný pot z oroseného čela polykat společně s tlumeným syčením, že „za jednu blbou, ovadlou kytku se tahle honička fakt nevyplatí.“ Čert vzal všechny tyhle svátky, které jsou akorát příležitostí k oslavě těm druhým!
Můj děda říkával:
„Jaký si to uděláš, takový to máš.“ A měl recht.
Muž, který se svátečního osmého právě vrací domů, s představou své věčně uštvané ženy, a pouhá myšlenka na horu bramborového salátu a mísu mastných řízků mu obrací žaludek. Ale aby ji neurazil, tak to jednou pořádně sní a několikrát nahlas pochválí.
A přitom jak rád by si se svou pořád krásnou ženou dal docela obyčejný klid, sklenku vína a společný smích. Ten, co se odráží v očích!
Vyfuní pěšmo do třetího patra, protože starý výtah má už své vrtochy a tak si rád zatrucuje.
„Brzy pofrčíš!“ pohrozí mu udýchaně a nevěřícně si znovu prohlíží jmenovku, jestli si náhodou nespletl dveře. Nevábí ho žádná z očekávaných vůní, jen ticho a klid. Odemyká a jeho usměvavá žena přiskočí s něžným polibkem na tvář:
„Miláčku, prosím tě, otevřel bys víno? Je v kuchyni na stole. Děkuju.“
A ďobne mu na druhou tvář voňavé potvrzení, že se mu to fakt nezdá:
„Jsem ráda, že jsi doma. Jaký jsi měl den?“ Zastaví se nejen tělem ale i pohledem.
A dokonce čeká na odpověď.
Muž si nejprve v duchu pomyslí, jak by bylo fajn, kdyby každý den byl svátkem.
A pak to řekne nahlas.
