Článek
Sestoupila jsem ze stepperu a on udělal významný krok vzad:
„Ne to, ne. Ale už vás delší dobu pozoruju a všiml jsem si, že pijete jako duha!“
Být to jinde, asi bych se musela nad sebou zamyslet, ale obvinění vznesené v posilovně mě rozesmálo.
Svou plastovou lahev přitiskl pevně k sobě, když si všiml, že ta moje je prázdná.
„Vážně, to není úplně normální. Měla byste se nechat vyšetřit.“
Cestou domů jsem se snažila zapudit myšlenky, které mi v tílku pamatujícím lepší, bílé časy, domlouvaly, ale nešlo to. Zrnko podezření roztávalo na jazyku a mělo nasládlou příchuť.
Druhý den jsem vyrazila k lékaři, který mi po řadě vyšetření sdělil sladké tajemství – jsem těhotná!
Moje štěstí bylo obrovské. Jako svatební dort, z kterého vyskákaly všechny ty roky naděje, snažení, zoufání, čekání a utíkaly pryč tak rychle a překotně, až o sebe zakopávaly.
Rozhodla jsem se, že budu mít kluka a narodí se v Chorvatsku. Moje plány byly smělé, protože co si matka, i ta budoucí, vezme do hlavy, je dopředu splněno. Měla jsem sice jen padesát tři kilo, ale bylo mě všude plno. Celé moje město se radovalo se mnou, že budu mámou. A ještě víc, že jsem se rozhodla rodit v Chorvatsku.
„Holka, já ti nevím, myslíš, že je to rozumné? S ohledem na úroveň jejich zdravotnictví?“ Podobné názory z Čech mi nemohly můj plán překopat. Nemínila jsem slevit ani o kilometr za chorvatské hranice.
S rostoucím bříškem sílilo i moje přesvědčení, že jsem se rozhodla dobře. Sluníčko, moře, strava čerstvá vybraná, takže jsem izolepu místo náplasti po odběru krve brala jako takovou malou roztomilost.
Z očekávaného kluka se na ultrazvuku vyklubala holka s talentem ke kopání. Jinak vše běželo tak, jak popisovala kniha moudrá, která už nespočetněkrát byla u toho.
Až do toho pozdního večera, kdy jsem natřásala peřinu, abych sebe, bříško a prcka v něm uložila k zaslouženému spánku. Ucítila jsem na stehnech teplou tekutinu, spoustu tekutiny a moje tušení, které mě nikdy nezklamalo, potvrdilo, že je to krev. Spěchali jsme rychlostí blesku do místní nemocnice.
Rozespalý lékař zavolal dalšího rozespalého lékaře a přidaly se k nim ještě sestřičky, ty zdravotní, s pochmurnou náladou. Já měla větší bříško, malou dušičku a naději, která nikdy neumírá.
„Gotovo je! (Je konec)“ Zněl nemilosrdný a krátký ortel s dlouhým zívnutím.
Protestovala jsem poměrně ostře a dožadovala se potvrzení ultrazvukem toho, o čem jsem byla přesvědčená: že budu mámou.
„S takovou ztrátou krve? Nemožné. Dítě je mrtvé.“ Velký blondýn se ke mně otočil zády.
Probudila se ve mně zuřivá lvice, bojující o potvrzení verdiktu malou bílou krabičkou, kterou nakonec s velkou neochotou přinesl a z níž se ozvalo jasné:
„Lub-dub, lub- dub, lub-dub“
Nejkrásnější střídání fází systoly a diastoly, jaké jsem kdy slyšela!
„Da, živo je. (Ano, je živé).“
V hlase lékařského blondýna bylo patrné zklamání, ale mně to nevadilo. Nepřijela jsem s ním soutěžit v diagnózách, ale vyhrát.
S očima plnýma šťastných slz jsem se obrátila na sestřičku, která seděla u psacího stroje. Požádala jsem ji zjihlým hlasem o vložku, která by mi umožnila hygienický a bezpečný let domů. Očekávala jsem, že se otočí někam za sebe a tasí celý balík těchto okřídlených pomocnic. Ona však vytřeštila oči a řekla:
„Nemám. Došly.“
Zřejmě jsem si však získala její sympatie, když vytrhla papír z psacího stroje a podala mi ho s dobrosrdečným doporučením:
„Sice bez křidélek, ale snad to bude stačit.“
Pamatuji se, že jsem tenkrát odtamtud skutečně vyletěla ladně a šťastně, jako na křídlech. A na ten prázdný list papíru jsem napsala vzkaz své dceři, své malé Chorvatce. A popsala jsem obě dvě strany, tolik jsem toho na srdci tenkrát měla.
Poznámka autora: Zážitek popisovaný v tomto fejetonu je z roku 2002 a klade si jediný cíl - čtenáře pobavit. V žádném případě není kritikou chorvatského zdravotnictví.
