Článek
Jít dál se sice musí, ale jak jen teď tomu páru vyjukaných, rozčepýřených kukadel vysvětlit to, co sami nechápeme.
Kdysi jsme si hloupou hádkou jitřili rány a utvrzovali se navzájem, že bez toho druhého nemůžeme žít, a odpustit se dá úplně všechno.
Zkrátka a prostě začneme znovu a líp.
Jenomže to ještě láska a něžnost ukrytá v hrnku s oslíkem, který jsme koupili jen tak, z legrace, ještě byla. Dnes se už natlučený jen krčí v rohu kredence. I s vepsanou rýhou od kávy, která se doběla vydrbat nedá. Žádnou silou. Už nejde vrátit čas tam, kde byl. Uvařit kafe, sednout si spolu a probrat vše co nás trápí.
Vlastně ani nevíme, co bolí víc a co nejvíc, neumíme to pojmenovat. Obrovské prázdno a do něho zpytavě upřená kukadla s otazníkem:
Táto, mámo, proč?
Děti pokládají neuvěřitelně těžké otázky, a v tom jednom jediném proč se zrcadlí obrovská výčitka.
Slíbili jsme jim přece, že je budeme chránit, budeme pořád spolu, hrát si, smát se, hladit je před spaním a ráno taky. A nenutit je do jídla, které jim nechutná, ač babička tvrdí, že je to zdravé a dobré na oči.
Nechtějí vidět a tušit s bolavou jistotou, že táta si nosí každý večer polštář do obýváku a máma pláče tajně a pak utře oči do mikiny a řekne:
„To nic, to přejde.“
A mrňousek ví, že nepřejde, protože ty oči jsou uplakané, i když ho pohladí před spaním a ráno jsou napuchlé a vyhýbají se potkání:
„Vstávej, přijdeš pozdě.“
Třeba ještě není pozdě a můžu něco zachránit, smýšlí velký plán malý hrdina. A chystá hostinu rodinného smíru. Z kečupu, sušenek a Coca-coly. Plastové kelímky svátečně strojí do velikonočních ubrousků.
Rodiče přepadení hned po příchodu z práce, sedí v rozpacích a naproti sobě. Snaživé úsměvy, to kvůli malému.
„Je to skvělý,“ snaží se otec připravit půdu pro děje příští, kterou s určitostí nastanou:
„Škoda, že budu muset tuhle úžasnou hostinu opustit, něco mám.“
Kdyby mohl, schoval by se do plastového kelímku. Kdyby mohl, tak by tady vůbec nebyl.
Když zůstanou u stolu na chvilku sami, pohladí syna po vlasech:
„Dávej tu na maminku pozor, jsi už velký kluk, spoléhám na tebe.“
Ale já nechci být velký! Ne takhle brzy…
Když pak leží ve svém pokoji na zádech, mlčky pozoruje mráčky nalepené na stropě a velké žluté stropní světlo, které připomíná slunce:
„Proč si nerozsvítíš?“
S příchodem maminky se sluneční paprsky rozběhnou do všech smutných koutů.
„Mami, zhasni, prosím.“ Posadí se k němu na postel a dotkne se rty jeho čela. Vždycky tak zkoušela, jestli nemá teplotu.
„Mami, vy se s tátou rozejdete?“
Sklopila pohled, dlouhé řasy měla pláčem slepené k sobě. Vískala ho ve vlasech. S loktem pevně přitisknutým na očích vnímal, jak polyká slzy a na odpověď čekal snad celou věčnost.
„Nevím, broučku.“
„Ale já zůstanu s tebou, mami.“ Seděli tak ještě dlouho. Matka se synem. Ani jeden z nich nevěděl, co bude dál a jak to zvládnou.
Člověk je prý stvořen k tomu, aby pak zvládl i to, o čem je teď přesvědčen, že by nikdy nedokázal.
„Musíš, holka. Jiná cesta není. Jediné, co ti nezávidím je, že máš dítě. S nimi je to těžší, protože je třeba vysvětlit něco, čemu ani sama nerozumíš.“ Řekla nekompromisně kamarádka, když jsem před časem prožívala něco podobného.
Přemýšlím nad tím, když vidím děti se smát, dovádět, kde se v nás bere drzost ten jejich nádherný dětský svět, který by měl být povinně bezstarostný, narušit? A navíc otázkami, na které nejsme sami schopni odpovědět.
Jak to, že už se nemáme rádi? Co se to stalo? Kdy přesně? A mohli jsme tomu zabránit?
Přitom je úplně zbytečné řešit, kdo za to může víc. Když se to stane, zastavíme se a rozhlížíme se a zjišťujeme, jak to vyřešili ti kolem nás, před námi. Stává se to přece, a docela běžně. Lidé se rozcházejí, lásky končí:
Kdo by to do nich řekl, takový to byl krásný pár, pořád se vodili za ruce.
Zůstaneme tedy spolu kvůli dětem, majetku, lidem nebo půjdeme od sebe? Musíme myslet především na ně, když už jsme rodiče. Je mé rozhodnutí sobecké, budou mě nenávidět? Pochopí to někdy?
Samé otázky. Ale žádná odpověď. Žádná jistota, která by nás uklidnila, že jsme nakonec udělali to nejlepší, co jsme uměli.
Začneme znovu a líp. Nebudeme opakovat chyby, které jsme dělali z upřímné nevědomosti. Na čistě sněhobílém papíře už nebudeme mít důvod škrtat.
Vrstvíme horu drahých dárků a tušíme za ní plamínky výčitek, které pálí a řežou jako nůž.
Byla jsem tvoje žena a ty můj muž…
