Článek
Můj táta říkával, že v kafi musí stát lžička.
„Jsi normální, dyť ti to utrhne srdce!“ Babička hudrovala nad čtvrtlitrákem, do kterého táta sypal kávu rovnou z dřevěného šuplíčku starodávného mlýnku na kafe. Ten při mletí dost skřípal a já nabyla dojmu, že už je sice starý, unavený, ale kvůli mně, hlavní přes mletí, se přemůže a tu kávu nám tedy ještě jednou umele.
Ve chvíli, kdy se táta otočil pro sůl, babička trošku kávy odsypala do svého hrnku.
„Budeš ho mít za trest bez pěny!“ Pohrozil táta jen tak na oko, protože měl babičku rád.
Stála jsem u kuchyňské linky a sledovala bedlivě přípravu nápoje, který rázem provoněl celý byt:
„Ta sůl v kafi udělá pěnu, tati, že jo?“
Přikývl s lehkým úsměvem a kávu natřikrát zalil. Sobě i babičce. Mně musela stačit vůně a tajný recept na přípravu té nejlepší turecké kávy.
A kdykoliv jsem pak někomu uvařila tátovu kávu, pomlaskával si a chtěl se mermomocí dopátrat té tajné ingredience.
„Ajmo na kavu!“ (Jdeme na kafe!)
V otázce kávy, která v Chorvatsku na listině důležitosti, hned po fotbale, zabírá tu nejvíc důležitou příčku, jsem tudíž byla naprosto v klidu.
A těšila jsem se, až jim vytřu zrak, chuťové buňky a oni budou stát v nekončící frontě a škemrat o recept!
„Odvratno!“ (Odporné!) Josip bez okolků a očekávaných kávozpěvů vyplivl můj výtvor na háčkovaný ubrus od babičky.
„Nechceš mi namluvit, že tomuhle u vás říkáte kafe?! Ženská v tvém věku nedokáže uvařit pořádnou kávu?! To u nás umí i malé děti.“ Vstal a než vylil obsah celého hrnku do dřezu, dodal:
„A moje žena Vesna. Pojď!“ Vtáhl mě k nim do bytu o patro níž a usadil na volné štokrle u kamen. Holčičí parta kolem mě připomínala dračky peří, které si jako na objednanou právě teď udělaly pauzu na kafe. Tvořily sehraný tým a Josip mi zrovna nepomohl, abych elegantně zapadla:
„Ona neumí uvařit kafe!“
„Umím. Ale jiný.“ Ohradila jsem se bláhově.
Josipova žena se usmála a z bílého kredence vytáhle džezvu – malou červenou konvičku s dlouhou ručkou. Zapochybovala jsem nad dostatečnou velikostí, protože jsem byla zvyklá na kávu z pořádného, patřičně velkého hrnku, bez cukru a s hodně mléka. Pranic jsem nedbala na varovná upozornění, že mléko v kávě je ingrediencí škodící. Mně to tak chutnalo!
Vesna pak do džezvy nalila vodu, přidala kávu ze sáčku a na můj neslazený vkus i dost cukru. Džezvu z obsahem posadila na sporák, a ve chvíli, kdy káva vypěnila, odstavila ji a pěnu přemístila do hrnečku. Džezvu pak vrátila na sporák a pěnící proces ještě dvakrát zopakovala. Vzpomněla jsem si na tátovo pravidlo natřikrát a pobaveně zaznamenala shodu.
Sousedkou připravená káva „po jejich“ sice krásně a nahlas provoněla středeční nadráno, ale potichu jsem byla v rozpacích, protože tahle sladká voda nesahala tátově kávě ani po spodní část ouška na hrníčku.
Což ovšem neplatilo pro kávu v naší kavárně a i ve všech ostatních, které jsem na svých cestách chorvatskou každodenností potkávala. Ta mi chutnala velmi. A nutno podotknout, že zásadní vliv na tento fakt měla atmosféra.
Cinkot nádobí, smích, hlasitý hovor, hudba, vůně kávy a moře v podvědomí bylo tou nejrafinovanější nástrahou, tím nejúžasnějším těstem na háčku, kterému se nedalo odolat. Člověk se zkrátka nemohl nezastavit na „jednu rychlou“, ač jedna doma už byla a čerstvá ryba z tržnice se dožadovala slíbeného seznámení s úžasnou teflonovou pánví, co už doma netrpělivě čeká.
Pochopitelně každý měl tu svou oblíbenou. Já, jako velký zastánce a milovník mléka, nedala dopustit na „bijelu“ kávu, což zpravidla bylo espresso s mlékem a mléčnou pěnou navrch.
Ta mimochodem hrála stěžejní roli v kávovém světě dětí. Posypaná kakaem ve vlastním hrníčku pohladila bříško, poskytla zdravý nákuk do pohodového světa dospělých. Do světa, ve kterém neexistuje spěch a čas na dobrou kávu je vždycky.
„Mléko v dospělém věku dokáže zpracovat jen kráva,“ zkonstatoval kdysi můj drahý choť a s oblibou mi tuto prý vědci přes trávení dokázanou skutečnost, připomínal.
„Takže jedna bílá a jedna pěna pro slečnu.“ V našem kafíči nás s dcerou sice dobře znali, ale opakování je matka moudrosti.
„Pěna je pro malé děti, já chci cappuccino, opravdový!“ nahlásila dcera úpravu objednávky a odběhla k protějšímu stánku s ovocem a zeleninou.
„Jéé, ta už hezky mluví!“ vysekla pochvalu servírka a postavila na stůl moji kávu a dcery cappuccino. Bylo to skutečně cappuccino, krapet kávy a hodně pěny.
Dcera se na ni šťastně usmála a zabořila do šálku půlku svého dětského obličeje. Rozesmály jsme se.
„Však taky „káva“ bylo jedno z jejích úplně prvních slov.“ Odtušila jsem s kapkou mateřské pýchy v hlase.
„Ne, první bylo „táta“,“ opravila mě dcera a já si zas uvědomila, že tenhle ťupkatý Dalmatin slyší i za roh.
Půvabná servírka chtěla v rámci mateřské solidarity přihrát míč i na mou stranu hřiště a tak nadhodila:
„A pak určitě přišla to nejhezčí slovíčko – máma“
Dcera si rukávem bílého svetříku utřela kakao, které ji šimralo na čele:
„Nene, pak jsem řekla „kráva“, mamka přišla až po ní!“
Servírka odbouraná smíchem odplula k vedlejšímu stolu, který se dožadoval své pravidelné kávy, a i já dopila tu svou. Nepamatuji se, kolikátou ten den byla, ale její chuť si na jazyku dokážu vyvolat i dnes.
