Článek
V citátech, filmech romantických i těch pro pamětníky jsou na všechno vždycky minimálně dva:
Na lásku, radost i trable, které v životě přijdou s jistotou jistot. Což je v kontrastu s žulovou realitou, kdy člověk nejen že přijde sám na svět, sám z něho odchází a po většinu plynoucího času s přezdívkou život, se i osamoceným cítí.
V osobním tichu spřádá své touhy, plány, sny a zve do nich s obřadní svátečností jen ty nejbližší, kteří jednou budou u toho, až si je splní.
S bezmeznou důvěrou, srdcem na dlani a odhodláním ho úplně celé věnovat prvnímu, kdo projeví zájem na špičku tupého nože. Nemilované děti netuší, jak taková láska, po níž přitom z celého srdce touží, vypadá, natož jak se projevuje. Nechápou, jak je možné, že dát všechno, neznamená nic.
Loví ve vzpomínkách na opakované pokusy o první kroky:
Znovu, znovu a znovu, než se to konečně povedlo. Vykročit po svých, s natěšeným srdcem dokořán, které si pohádkové konce nenechá nikým vymluvit ani vzít, protože psst fungují jako pohonné hmoty.
Ač to mají o nelásku vždycky těžší, tím víc přidají na síle a intenzitě světla, které je v podmračeném světě nemilosrdně zadupáno do poslední jiskřičky, která by mohla rozplápolat naději na nějaký nový začátek. To, že byl míněn pro všechny, se k dobru nepočítá. Ne každý chce pod svícnem odhalit temné myšlenky.
A jinak to neumí, než že kráčí dál současným světem s něžnou duší, která nemá z lásky kabát, do něhož by se schoulila, než se ty nejhlubší z ran vzpamatují a drobnou pěstí zabubnují na okap, místo deště, že tohle už je fakt zu viel a počkají si společně na duhu.
S koleny pod bradou, co jsou křehkým štítem pro rozšklebenou ránu na hrudi, přichází spásná myšlenka, která se sice ještě vzdávat nechce, ale už musí:
Dojít si po mostě z duhových provázků, na druhou stranu…pro lásku.
Malé děti z celé své krásné duše věří, že svět na té druhé straně určitě bude lepší a hezčí. Zajímá je pohádkový děj, který chtějí na vlastní hlasitý smích, co se až štěstím zalyká, zažít.
Konec s definitivní platností, jež je pro dospělé se zraněnou duší dítěte vysvobozením, je v nedohlednu a jestli má vůbec smysl se o něm zmiňovat na okraj hladivých myšlenek.
Ruce, které nejsou tak poslušné jako nohy, odmítnou v pudu nové naděje vzdávající se diktát a vystřelí do vzduchu, co si po svém opojně voní jarem:
Aby pak ladně sklouzly na ramena a objaly sebe sama. Poprvé v životě:
Neboj, nejsi sám. Spolu to zvládneme.
