Článek
Mládí. A ideály s ním.
Otázka věku patří k jedněm z nejcitlivějších. Hrdě své roky, co jsou už na tomhle po všech stránkách úžasném světě, hlásají zejména malé děti: ukazují na svých prstíčkách a vůbec jim přitom nevadí, když se o nějaký ten roček seknou.
S devadesáti svíčkami by se nikdo do dortu nepíchal, a tak se i tito majitelé úctyhodných let potutelně usmívají a občas i zvídavým novinářům do pera či mikrofonu prozradí, jak se prožít k dlouhověkosti:
„Vyhýbat se mužům a jíst naposledy v šestnáct hodin: krupicovou kaši.“
Nad tou jsem už ve školce proseděla hodiny a odmítla ji sníst. Teplou i úplně studenou.
A společnost galantních mužů mám náhodou ráda. Ovšem vyjma vtipálků, pro něž je všechno nad třicet za zenitem.
Generace X
Jako příslušnici Husákovy generace mi naštěstí byl dán do vínku kromě mladistvého vzhledu (nikdo z nás zkrátka nevypadá na svoje roky) i smysl pro humor.
A tak jsem více i méně trefné poznámky ohledně věku odpálkovala ve stylu naprosto úžasné Generace X, která si nejčastěji hrála na doktora, sbírala šťovíky, lovila čolky a nikdy se nestihla nudit.
A tak když mi tehdy asi tříletá dcera v kruhu mých nejbližších přátel na narozeninové oslavě přála:
„Maminko, nic si nedělej z toho, že jsi stará. Jsou i starší, ale ti už jsou mrtví,“ nesvalila jsem se smíchy jako ostatní na koberec, ale hrdě si pomyslela, že je celá já.
Inu, děti a blázni mají pravdu.
Jenomže jak šel čas, poznámky ohledně věku přestaly být třeskutě vtipné a začaly si hrát na krutou pravdu.
Stojím ve frontě v supermarketu. Trpím, protože jestli něco opravdu nemám ráda, je to nakupování.
Za mnou neurvalec mužského původu a nízkého vzrůstu. Přede mnou babička s pojízdným chodítkem, které má šikovné sedátko a také menší košík, v němž má uložený drobný nákup. Starou paní znám od vidění a vím, že její domov je od obchodu pěkný kus cesty.
„Já si vždycky sednu a odpočinu,“ řekne s úsměvem, v němž je hladivě vděčný klid. A chystá se zboží z bodu skoro u podlahy přesunout na pás u pokladny.
„Počkejte, já vám s tím pomůžu.“ Jeden banán, jedno jablko, malé mléko, čtvrtka chleba, Tatranka. Nechybí ani nákupní lístek napsaný úhledným písmem. Vyskládala jsem vše na pult a dostala zásah košíkem od brunátného neurvalce za mnou:
„Bába zdržuje,“ zasyčí.
Neměla jsem čas vymyslet odpověď, která by mu vzala materiál na další bláhový útok, protože jsem skládala zaplacený nákup zpátky do chodítkového košíku.
Úhledně, aby se nic nepomačkalo a Tatranku pěkně nahoru, kdyby si cesta domů vyžádala doplnit energii.
Pochopitelně za dobu vykládky a nakládky cizí přátelské lodi bylo bláhové očekávat, že by se zatím kdosi další ujal mého skromného nákladu v košíku.
„A teď zdržujete i vy!“ Zřejmě stále někam spěchající muž, z něhož kapal pot a potřeboval upustit páru z dlouhé čekací fronty plné…
„Taky jsem bába?“ doufala jsem, že mnou položená otázka bude mít zastyďovací efekt, ale mýlila jsem se až na dno své mladistvě naivní duše.
„Jasně!“
Odstrčil štítivě mou rukolu a s dovětkem, co se tvářil jako pointa, se obrátil ke slečně pokladní, která slečnou byla i bez silných brýlí:
„Všechno nad čtyřicet by se beztak mělo střílet. Akorát zdržujou a překáží.“
Doma jsem si na rukolu dala celou vaničku tvarohu, protože mi tahle kombinace s trochou olivového oleje, špetkou soli a černého pepře jednak chutná a pak jde o dokázaný elixír mládí a dobré nálady.
S tvarohovou pusou vůkol jsem se alespoň u dcery ponořené do knihy v chorvatštině dožadovala malého zastání a ujištění, že to s těmi mými letokruhy není až tak zlé.
„Mami, že si z toho mladýho hulváta něco děláš,“ a nezklamala mě nikdy, takže ani tentokrát, když po obecném úvodu do problému dodala:
„A pak baba v chorvatštině znamená něco naprosto úžasného. Tak buď v klidu, jo?
A utři si tu pusu.“
