Článek
Dost možná, že výpustí ostrých nadávek si člověk malinko uleví, ale radostně poskakovat kolem původce hněvu a následně ho srdečně objímat? Zavrženíhodná představa v samém zárodku, pravda.
V Chorvatsku mají pro ostrá slůvka nádherný výraz „psovke“ a zvuková podobnost s oblíbenými srstnatými tlapkouny je zcela a nevinně náhodná.
Průzkumy a různá hluboká bádání odborníků většinou přehlížím laxním pohledem, ale ten, který se zabýval potlačováním hněvu a negativních emocí a škodlivého vlivu téhož na naše zdraví, ten mě zaujal.
Navzdory faktu, že jsem od narození ženou, kterým vulgarity, co se překotně hrnou z úst, obzvlášť nesluší, rozhodla jsem se, že pokud jde o zdraví, musí nějaké útlocitné ohledy táhnout stranou!
Zatímco v češtině jsem se pořád ještě styděla, dusila v sobě všechen vztek a negativní emoce, a vážně tak ohrožovala své zdraví, chorvatština mi poskytla zcela nové obzory a pole neorané. Byla mi ranvejí vzhůru k novému, odrzlejšímu já.
Navíc, což je četnými jazykozpytci prokázáno, vulgarismům a variacím sprostých slov se v cizím jazyce učíme snáz a rychleji. Vklouznou si odrzle do paměti, kde se natěšeně a hlavně škodolibě rozhlíží, protože tuší, kolik veselých příhod a nedorozumění s majitelem mozkovny zažijí.
Nelze nezmínit, že znalost nadávek jazyka hostitelské země přispívá k lepšímu dorozumění, začlenění jedince do společnosti a vůbec k jeho celkové aklimatizaci. A jsou „in.“
Moralisté mohou a zřejmě i budou oponovat, že sprostá slova a nadávky nejsou ničím jiným než hrubou verbální agresí. Dle jejich opatrného názoru, je v našich možnostech a dosahu vždycky nějaký slušnější, adekvátnější výraz, kterým se nevhodná „psovka“ decentně a obloukem obejde.
Překvapilo mě dělení nadávek na slušné a sprosté. Inu slušně vynadat se musí umět! Tou cestou jsem se i já chtěla dát. Když už nadávat, tak s grácií. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ke komu bych se dala do učení, aniž by se mi ostrá slova dostala pod kůží a já si na ně zvykla. A hlavně, chtěla jsem je tasit jen v případě nejvyšší nouze.
České nadávky jsem znala prakticky jen z doslechu a to vlastního či zprostředkovaného, třeba televizí. Červenala jsem se už u první z vypálených, a odmítala jsem je pustit na špičku jazyka, jakkoli žadonily, abych je nechala sklouznout a zdomácnět.
Přiznám se, že jsem přímo sála zvědavostí, jaké budou ty chorvatské a zda je mezi nimi, ve srovnání s českými hajzly a háji, nějaký zásadní rozdíl. A představte si: Je!
České vulgarismy jsou nejčastěji směrovány vůči vyměšovacím procesům „velké strany“, kdežto v jiných zemí a tedy i v Chorvatsku jsou předmětem zájmu především pohlavní orgány a akty.
Jakkoliv se mi toto téma zdálo místy degutantní a zapochybovala jsem tu i tam o vhodnosti jeho dalšího zpracování, ve chvíli, kdy jsem narazila na rozdělení vulgarit dle pana Čapka, váhání vzalo roha. Je to ostatně lidské a nic lidské by nám nemělo být cizí.
Karel Čapek nicméně ve svém slovníku dělil nadávky na kontaktní, které jsou určené konkrétní osobě, vmetené přímo do tváře a bezkontaktní, které se obracejí k těm, jež nejsou momentálně přítomni.
Tak nevím, která z variant je lepší. Dozvědět se to hned, nebo až pak, s odstupem a od někoho jiného.
Každopádně jsem se za čtrnáct let života v Chorvatsku slyšela moře různých nadávek, některé si uložila do paměti, další se tam odrzle zabydlely samy, ale stejně jsem je nedokázala ozvučit, vykřiknout nahlas. Příčilo se to mé něžné ženské povaze, kterou by zveřejnění vykořenilo, a už by se nemohla vrátit zpátky do základů.
Ovšem uvnitř sebe jsem si dokázala pořádně od plic a srdce zanadávat. Se spoustou hvězdiček a píp, píp, píp. A bylo mi úplně fuk, jak při tom vulgárním řádění pro okolí vypadám.
„No jo, ženská a ještě blondýna, to jsem si mohl myslet!“
Rozzuřený mužský obličej pod pleší, která se v letním slunci vysoce leskla a připomněla mi, že jsem zapomněla koupit slunečnicový olej, pokračoval v ostré palbě jadrnou češtinou:
„Táhni konečně s tou svou károu odsud, ať můžu zaparkovat!“ Usmála jsem se na něho líbezně, z útrob svého vytuněného, hráškově zeleného Citroënu.
„Co se tak blbě tváříš?!“
Nemohl chudák vystresovaný tušit, že jsem právě v hlavě absolvovala svou vulgární chvilku a zpracovala tak stresovou situaci z pátečního nákupního centra. Usmála jsem se znovu, protože úsměvy jsou to jedině, čeho si dělám zásobu.
Nadechl se zhluboka. Bylo to slyšet, že až z paty:
„Jsi snad pitomá?!“
„Jsem, ani nevíte jak. A děkuji.“ Vyrazila jsem, aniž bych zkontrolovala řasenku ve zpětném zrcátku, ale je dost možné, že ten pán tam stojí ještě dnes.
Usmívala jsem se na cestu před sebou, protože vedla domů.
A závěrečné konstatování muže s pleší jsem rozhodně nebrala jako urážku.
Jednak proto, že v chorvatštině pitomý znamená něžný, jemný, zdvořilý, a pak, že já si mohu dovolit v dnešním, místy obhroublém světě i takovou být.
