Článek
Ale vždy jsem na všechna všetečná „Proč nemůžu pod stanem spát,“ našla dostatečná „protože“. Vášnivé podporovatele tyčových konstrukcí to časem otrávilo a přestali mě přemlouvat.
Ano, i já jsem si všechny plyšové medvědy pozvala do bunkru vybudované z deky přehozené přes stůl na improvizované interview ale vždycky tam bylo nějaké okno, větrací škvírka, připouštějící možnost rychlého útěku. Stačilo mi o ní vědět. Že je.
Stan byl ovšem na zip. A jeho zvuk pro mě byl to samé jako zubařská vrtačka. Takový zip se může ve tmě nenajít nebo i za světla zaseknout.
„Tomu se říká stanofóbie,“ odtušila tehdy moje nejlepší kamarádka Radka a tvářila se u určování diagnózy nadmíru vážně.
A já pro všechny byla divná, protože pod stanem chtěl spát úplně každý. Na táboře, na vodě, jen tak na zahradě, na horách, u moře - všude se cpal ten protivný stan. Bylo tak pro mě stěžejní zjistit dřív, kde se bude spát, než kam se jede.
Endeerový moře s rodiči bylo naštěstí v chatce s okenicemi a o pár let později jsem byla na čundru za hvězdu, když jsem jako jediná z holek hrdě odmítla stan a spala pod širákem.
„Ty jo! Jsi holka do nepohody!“ Ocenil mě hlasitě blonďák Standa, který hrál krásně na kytaru a všem holkám, které spaly ve stanu, se líbil. Byla jsem rozlámaná, spacák s potiskem lučního kvítí (což jsem považovala za nejvíc důležité) nasáklý rosou, takže jsem si připadala jako chleba ve vajíčku. Ale nahlas jsem byla holkou do nepohody.
Potichu jsem však dlouho měla pocit, že jsem tu holku do nepohody trošku obešla.
A tak když jsem se seznámila o pár let později se svým budoucím manželem a on navrhl výlet do hor a spaní pod stanem, řekla jsem: super – těším se!
Lhala jsem, jako když konstrukci z tyček staví! Jen malá dušička byla ve mně, když jsem se v podhůří alpského masívu po kolenou plazila k malému okýnku, které jsem s velkou úlevou objevila a přilepila se k němu nosem. Ovšem ve chvíli, kdy se můj budoucí choť chystal zapnout zip, zařvala jsem:
„Zavírat ne! Já se bojím.“ Holka do nepohody byla rázem pryč a místo ní kňoura, která se domáhala alespoň jedné nohy ze stanu venku, ale po celou noc. Kladla jsem si šílené podmínky, na které ani láska nestačila, protože do stanu, z kterého čouhaly moje osmatřicítky, začali lítat komáři, kteří to evidentně brali jako pozvánku na mejdan.
„Ven!“ Zařval on a já šla spát do auta.
Stanový boj jsem dávno pustila z hlavy, zvlášť když jsme teď bydleli v bytě se spoustou oken, která se dívala na moře.
Připravovala jsem zrovna večeři pro naše přátele z Čech, kteří nás přijeli navštívit. Dobrodruh Aleš, který byl pravý stanový fanatik, už ve dveřích nadšeně sděloval, jaký báječný obchod se mu v přízemí, u schránek našeho domu, podařilo uzavřít! Můj muž hleděl na lístek, který mu kamarád podával s pobaveným výrazem:
Kupujem stan u vašoj zgradi. (Koupím byt ve vašem domě)
„Povídám paní, co ty lístečky házela do schránek, ať toho bláhového počínání zanechá, protože já mám doma na půdě minimálně tři stany. Takže se dohodneme.“ Mnul si kamarád spokojeně ruce.
„No to těžko, kamaráde, protože „stan“ je v češtině byt!“ Vyvedl ho z omylu, a na můj vkus moc brzy, manžel.
Kamarád se ze zklamání rychle oklepal, když viděl bohatě prostřený stůl a já se taky usmívala, i dovnitř, protože mi došlo, že jsem svůj strach pobývat ve stanu nejen překonala, ale dokonce jsem se v něm cítila jako doma.
