Článek
Mám v životě ráda pohodu a tu ranní zvlášť. Takovou, kdy se nemusí brzy vstávat, spěchat na vlak, ani nikam jinam.
A v klidu posnídat.
To je tak dobré, že je mi až líto, to spolknout
V ideálním případě, pokud chceme udělat hned po ránu něco pro své zdraví, doporučuje se každé sousto přežvýkat v ústech alespoň dvacet až třicetkrát. A teprve pak spolknout.
Na takovéto rozvláčné debužírování pochopitelně v pracovní den čas není, a tak zpravidla běžím na vlak hladová. Prázdný žaludek protestuje, vůbec se mu můj přístup k vlastnímu tělu nelíbí.
Má recht a já ukrutánský hlad. Třeba na vaječnou omeletu s trochou pršutu a hodně rukoly.
Vábnou představou se snažím zapudit blížící se nádraží a s ním vůkol rozseté postavičky kuřáků, kteří bafají tu svou milovanou cigaretku, bez níž by celý den nestál za nic.
První zásah na můj prázdný uražený žaludek, který se zvedá s lehkostí, páč v sobě nic nemá.
Mávnu rukou ve vzduchu v bláhové naději, že budu ušetřena zúčastnit se cizí intimní chvilky, o niž nestojím. Jednak spěchám na vlak a pak mám ráda svůj život.
„Aby ses nepotento…,“ reaguje starší muž na mé mávnutí bystře. Zřejmě má s nekuřáky své zkušenosti a nevysvětluje si vzdušné gesto jako pozdrav.
Nechci mu podkuřovat a pouštět se do diskuse, která by nikam nevedla. A pak tuším jistotu, že bych se určitě potento, jak prorokoval, pokud bych cigarety vzala na milost.
V souvislosti s cigaretami mě nikdy nenapadlo se ptát hloučku kuřáků:
Co na nich sakra máte?
A ještě si počkat na vysvětlení, které mě přiměje také podlehnout.
To víš, já ti to řeknu a ty začneš taky
Je fakt, že kuřákům se vždy věnovala větší pozornost než těm, co si váží svého zdraví. Mají tak své kuřácké koutky a pauzy, kdy se v hloučcích, stranou od nekouřících prudilů, shlukují a debatují.
Řeší se zásadní věci, sbírají odhodlání, a dokonce i uzavírají dohody. Spousta nekuřáků se tak, aby o nic zásadního nepřišla, obětuje a statečně podupuje v oblacích vražedného dýmu a snaží se aspoň nedýchat.
Je to (ne)normální
Vracím se domů kolem základní školy, kde právě končí odpolední vyučování. Naše nadějeplná budoucnost ležérně, co noha nohu mine, opouští školní budovu. S výrazem „mám to na háku“ si bohužel většina z nich zapaluje cigaretu. Netrpělivě, jako když na ten okamžik čekali celé vyučování. Až přestanou být dětmi a stanou se konečně dospělými.
Výjimek je tak smutně málo.
Sevřelo se mi srdce při vzpomínce na vlastní školní léta, kdy jsme se, asi podobně jako dnešní omladina, nemohli dočkat zvonku, odhodili doma tašky a hurá ven. Bylo toho tolik k vidění a zažití, že jsme se vraceli až k večeru.
Špinaví, ale šťastní.
Vyplatilo se nám nikam nespěchat. Dá se totiž pořád čerpat z toho, co jsme měli a zažili.
Hudlan z popelníku
Skoro u domova potkávám kamaráda, který se mi mezi řečí svěřuje, že jeho láska k okaté tmavovlásce vyhasla s první pusou.
„Tou to přece začíná,“ podotýkám na obranu okamžiků, kdy se realita protíná s pohádkou.
„No, ale zkus dát pusu plnému popelníku,“ oklepe se a já mu rozumím, nemusí říkat víc.
Byly to cigarety, které zásadně zkrátily život lidem, kteří mi byli blízcí. Nebo to byla spíš jejich slabá vůle s kouřením seknout a najít si jinou vášeň, která by rozptýlila jejich nudu a dopřála vnitřní klid.
Kroutím hlavou nad lidmi, pro které je v nákupním košíku karton cigaret důležitější než zubní pasta a kartáček, protože tím zároveň určují i životní priority svým dětem.
Kroutím hlavou, ale nesoudím. Protože to, co je normální jednomu, nemusí být košer pro druhého.
Jen mi vadí, že si nemůžu vybrat:
Kouřím, i když nechci.
