Článek
Hned v prvním díle totiž odkryla, v čem tkví jádro pudla. A všem nezadaným, kteří touží po lásce, tak svitla naděje, že nemožné se stává možným:
Už nejsem sama, už nejsi sám.
Co je na seznamování nejtěžší?
Není zrovna snadné určovat míru tíhy takhle od pasu, a navíc všem stejnou. Každý z nás disponuje jinými zkušenostmi, průběhy a schopností přiznat si, že bez definitivního puntíku nad starými křivdami nemůže začít něco nového.
Ne všichni jsme měli štěstí na rodiče, kteří se měli rádi a nám jen stačilo být u toho, abychom kdykoliv později bez zaváhání poznali, že tohle je láska. A tohle naopak manipulace našimi city, kterou nikomu nedovolíme.
A dost možná se jak ti láskyplní, tak ti, co museli životem klopýtat bez ní, shodnou, že nejtěžší je sebrat odvahu a jít do toho znovu.
Všichni si totiž dobře pamatují, jak moc to naposledy bolelo.
A proto by si i všichni účastníci této mise o lásce, v níž se prostřednictvím televizní obrazovky svěřují se svými intimními příběhy, možná zasloužili i nějaký ten řád - za odvahu.
Je však těžko uvěřitelné, že by se spokojili s nějakým kouskem blýskavého plíšku, okázale a velkohubě načinčaným uznáním, když chtějí všechno:
Chtějí opravdovou lásku.
Tu, kterou si vysnili, na niž mají právo, nejvyšší čas.
A věří, že teď ji konečně najdou. Ač to znamená jít doslova s kůží na trh, navíc před národem, který je ve svých soudech nemilosrdný a nepotrpí si na romantiku.
Kde to žiješ?!
Režisérská taktovka Jakuba Wehrenberga jim naštěstí fandí, není jen dokumentárně věcná. A díky krásné souhře se scénářem Ireny Pilouškové se pak retro okno několikrát rozevlaje dokořán, aniž by někoho popudilo, že nudná černobílá prostřednictvím Kryštofa Hádka, zas jednou poučuje, byť s noblesou v hlase, jak tenkrát všechno bylo lepší. A snazší.
Možná odvážnější: Kdy si mladý muž v rámci seznamovacího procesu, klidně a rozvážně obhajuje svou podmínku:
Chce mít po svém boku ženu, která nebude mít vysokoškolské vzdělání, protože i u nich doma se jim bez titulu žilo pěkně a on by si přál takový život i pro sebe a svou rodinu.
Zatímco dnes by se na jeho hlavu zřejmě snesla kanonáda urážlivých komentářů, on si tenkrát z povětší hromádky dopisů, které mu přišly od sličných dívek a žen, vybíral a pravděpodobně našel i tu pravou.
Pro lásku na celý život, které je úplně fuk, že je to on, kdo bude mít navrch.
Co je se mnou špatně?
Proč se nemůžu seznámit? Otázky, které trápí většinu hledajících, nabírají časem na intenzitě, protože na ně nepřichází žádná odpověď.
Laskavá kamera Jakuba Koláře tiše přede a nic si nenechá pro sebe:
A skutečně nevypadají na svůj věk, mají docela i hodně hezkou postavu, něžný pohled a oduševnělou povahu, kvartýr v osobním vlastnictví, kariéru, nalítané kilometry, tisíce zkušeností a stovky pokusů.
Podbízejí se, slevují ze svých nároků a pak je to bolí, protože ani tak veliký ústupek na lidské důstojnosti nevede k seznamovacímu úspěchu.
Už děda Homolka tvrdil, že každý potřebuje, aby ho měl někdo rád. A byla to pravda. Jenomže cesta za láskou nevede přes druhé lidi.
Vnímám všechny ty odvážlivce z dokumentární mise, kteří se nebáli nahlas přiznat, že jim v životě chybí láska, kdy vypráví své příběhy, svěřují se s bolestivými etapami života, setkáními, jež byla víc tragická než fatální.
A touží, aby přišel někdo, kdo zahojí jejich rány, přesvědčí jejich zklamání, přemluví strach, co se za ty roky samoty vloudil do každičkého póru, a netuší, že láska tohle neumí.
Nechce umět. Pro naše dobro.
Láskyplná podstata mise hledající lásku, se skrývá ve slovech, která jsem kdysi potkala a líbila se mi tak, že jsem si je nechala sklouznout a zabydlet v místech, kde mi rostou křídla:
„Chceš-li po svém boku anděla, vytvoř nebe.
V pekle andělé nežijí.“
