Článek
Ale zato jsem byla hrdou majitelkou Tatry 148. Oranžové a vyklápěcí.
„Ta vaše holčička je nějaká divná,“ řekla cizí rozzlobená maminka mému usměvavému tatínkovi. Dala jsem jejímu protivnému chlapečkovi, který fňukal uprostřed pískoviště, facku, protože svou Tatru nechtěl nikomu z nejlepší pískovištní party v okolí půjčit. Ale naše hračky se škodolibou oblibou ničil.
„Měla jsi mu dát z každé strany jednu,“ vyvrátil táta jednu ze zvyklostí, že holky se neperou. A dodal, že kluci a i ti velcí můžou brečet, ale ne fňukat.
Domů jsme to vzali přes hračkárnu, která připomínala pohádkovou zemi splněných přání. Měli tam úplně všechno. Na začátku, hned za dveřmi byly dřevěné hračky a kostky s obrázky pro prťata, pak kuličky v plátěném sáčku, ty táta vždycky koupil a ještě bublifuk. I když ten domácí, vyrobený z jarové vody, posílal do vzduchu obzvlášť kouzelně barevné bubliny. Minuli jsme s jasným odmítavým postojem regál s panenkami, které co chvilku brečí a počůrávají se, a plastovou kuchyňkou, u níž by se na milión procent zastavila moje babička:
„Ta je pěkná, viď? Mohla bys vařit jako doopravdy. Podívej, jsou tu i talíře a pokličky! Dokonce sporák! A otevírací trouba!“ Babička byla z toho obřího růžového komplexu, k němuž jsem se rozhodně nemínila vázat ani teď ani pak, nadšená. Ale znala mě dobře a tak jen navrhla:
„A nechceš aspoň mixér? Na banánový koktejl?“
Nechtěla jsem, protože na nejlepší banánový koktejl jsme chodili s tátou do mlíčňáku, který byl naproti hračkárně. A vítali nás tam s úsměvem a pochopením pro novou Tatru 148 v náručí. Celý mléčný svět tak viděl, že ta malá blonďatá holčička je úplně normální. A hlavně šťastná.
Pocit štěstí mě opouštěl vždycky, když jsem se musela podrobit zvyklostem, které nerespektovaly, jak to s tím štěstím mám já.
Domnívala jsem se, že holčičky, malé ženy jsou tu také proto, aby i díky nim byl svět krásnější, něžnější, voňavější, usměvavější.
Nechápala jsem, jak někdo může košťátko s lopatkou v krabici s nápisem „malá uklízečka“ považovat za dárek. A celé příbuzenstvo se nad oschlými chlebíčky a se slzami hrdosti v očích plácá do kolen, jak je ta maličká, co se každou chvilku zastaví, povzdechne si, zakroutí nevěřícně hlavou a nakonec se její košťátko přece jen smiluje nad neviditelným drobečkem a pošle ho na lopatku, k světu. Z té jednou bude žena! A hospodyňka k pohledání.
To já rozhodně nebyla. I babička, která se sice obrnila nebývalou trpělivostí, když mě učila háčkovat, to nakonec to vzdala. S řetízkem, který jsem s velkým úsilím a vyplazeným jazykem „alla Fantozzi“ uštrikovala, jsem chytla akorát křeč do zápěstí. A jejím nádherným háčkovaným ubrusům jsem se přiblížila leda otiskem hrnku od kakaa.
„Je strašně patlavá,“ napsala mi paní učitelka do žákovské zpětnou vazbu na mé houpací křesílko z dřevěných kolíčků na prádlo, které jsem spáchala v rámci školních rukodělných prací. A vypatlala na něj o dvě tuby lepidla Kanagom více, než bylo předepsáno v žákovských osnovách.
Vyrostla jsem na svých rozhovorech s plyšáky, nejčastěji s medvědy. Byli dobrosrdeční, a sice toho moc nenapovídali, ale pokud už mi něco svěřili, mělo to váhu. Zapisovala jsem naše povídání do velkého sešitu a lepila k nim obrázky z časopisů. Ty nejlepší byly v „Ahoj na sobotu.“
Pak se k nim přidaly opravdové rozhovory s lidmi, kteří sice někdy nebyli dobrosrdeční, ale vždy něčím zajímaví, a také soudničky, fejetony, zkrátka články, které otiskli ve skutečných novinách. Takových, co trochu voní a občas barví prsty. Když vyšel ten úplně můj první novinový útvar, táta všechny výtisky v naší trafice vykoupil a pravidelní zákazníci se ve strachu, aby o ty jistě úžasné novinky nepřišli, utíkali zeptat na nádraží, jestli jim náhodou ještě nějaký výtisk nezbyl.
Psaní není práce. A rozhodně ne pro ženskou! Muži, které jsem potkávala, bohužel neměli pochopení pro můj vlastní pocit štěstí a zkoušeli diktovat svou domácí nebo jinde zaslechnutou představu o ideální ženě, jaká by měla být, až se vrátí z práce domů:
Uklidí, navaří, zavaří vše dostupné v okruhu dvaceti kilometrů, ušije povlečení, nezapomene manželovi dát čistý kapesník a kafe do termosky, vyvětrat a rozestlat…ale dělá to ráda, ne z diktátu společenských daností, je u toho šťastná. Tak jako Eliška Andělová, manželka svědomitého revizora Dopravního podniku hl. m. Prahy.
Mou převýchovu na šikulku vzdal nakonec i ten nejtrpělivější ve chvíli, kdy jsem se pokoušela zalátovat díru na ponožce tak vehementně, že jsem ji zvětšila o číslo!
Z čehož vyplývá, že určovat diktátem ruku, která bude psát, není žádným řešením. Natož šťastným.
