Článek
Mám ráda, když vím, jak něco, tak krásného, jako je polibek, vzniklo. Mám ráda tu chvíli před, než pusa mlaskne na tvář. Chvíli, kdy s vábivě provokativní schválností mine našpulené rty a sklouzne třeba až k lalůčku.
Ráda pusu dávám, ještě raději dostávám.
Úplně nejsladší je ta od mé dcery a nejmokřejší od mého psa.
A přesně takhle mokrá byla i od mé první lásky, s níž jsme si hráli na doktora.
Ten kluk se líbil všem holkám ze třídy, ale tahal za vlasy jen mě.
Hodně neoblíbenou červenou školní tašku s oranžovými odrazkami mi hodil na školní hnůj a já pak musela nosit do školy batoh. On byl doktor a já sestřička. Zeptala jsem se, jestli pacientka skutečně umře. Pacientka byla moje kamarádka, které už začala rašit prsa.
„Umře brzy a určitě,“ vyřkl nemilosrdnou diagnózu a vlepil mi mokrou pusu. Pak utekl.
„Fuj, bylo to pěkně hnusný,“ svěřila jsem se umírající, a ještě nepolíbené kamarádce.
Pak jsem se dlouho tulila k plyšákům a vypovídala se jim ze všech příkoří. Snad z vděčnosti, že mi tak rozumí a neodporují, nepřipomínkují jako rodiče, lípla jsem jim vždycky pusu na dobrou noc. Plyšovou.
Dušan byl fotbalista a jak jinak: líbil se všem. Randili jsme spolu podél Ohře, která bývala místy hodně neklidná. Podobně jako mé čtrnáctileté srdce, které zbrklými údery dopředu a zbytečně řešilo, jaké to bude. A jestli mě políbí už na hrázi nebo až před domem.
Pozval mě k sobě, když maminka nebyla doma. Těch pus tenkrát na gauči v obýváku bylo nepočítaně. Pak maminka přišla a bylo po líbání. Brzy i po lásce.
„Pravá pusa ti podlomí kolena a roztočí svět kolem tebe,“ řekla mi tehdy o hodně starší kamarádka, když jsem se jí svěřila, že ty pusy, které jsem zatím dostala, byly takový … mokrý.
A že to nesmyslné kvedlání jazykem v puse, jak zmatená ještěrka, mě taky nijak zvlášť nezaujalo.
Ve chvíli, kdy dozněly tehdy megapopulární „Holky z naší školky“ a já se vydrápala na pódium s vervou dosud nevídanou, za použití loktů a dalších mazaných chvatů jsem zneškodnila stejně šílené soupeřky a téměř po kolenou doklopýtala pro pravou moravskou pusu od Standy Hložka, nastal bod zlomu v líbání. Začalo mi chutnat. Tvář políbenou zpívajícím klukem z Moravy jsem si odmítla několik týdnu mýt a dodnes nedám na kluky ze Země Moravské dopustit. Jsou tak nějak zlomoví, o polibek napřed.
O pár let později jsem ochutnala polibek ze zahraniční kuchyně. Milovala jsem Erose Ramazzottiho a jeho ostře řezané rysy na plakátu z Bravíčka zdobily i záchod.
„Ani tady od něj nemám klid,“ zlobil se táta, který utíkal před jeho hlasitým zpěvem z kazeťáku, a hlavně měl rád country.
Díky své italské kamarádce, jsem se po jednom z koncertů svého miláčka v Miláně dostala do zákulisí.
„Come sei bella! (Jsi tak krásná),“ spráskl ruce. A já slastně přivřela oči a už nás dva viděla v láskyplném objetí na svatební fotografii. Těšila jsem se na další sladké opěvy mé krásy a v tom se Bůh italské canzone naklonil ke mně:
„Da dove vieni, piccola?“ (Odkud jsi ty maličká?).
Nezmohla jsem se v té chvíli na jediné kloudné vocaboloa vycenila zuby. Vylekal se, dal mi mokrou, navoněnou pusu na tvář a s úlevou se obrátil k další, méně divné fanynce. Cítila jsem se zklamaně. Belle vedle mě bylo asi šedesát, měla jiskru v oku, černý kostýmek, velký zadek a žádná prsa.
Vrátila jsem se domů a sundala Erose ze záchodu. Dospěla jsem. Líbala jsem se dlouze, něžně, vášnivě. Skláněla se i stoupala si na špičky. Klečela na kolenou, ležela na zádech. Dostala pusu na víčka i na špičku nosu. Pořád miluju pusu do vlasů a nenávidím tu na rozloučenou.
„Mami, musíš mi koupit ještě aspoň jednoho Kena,“ řekla mi s vážnou tváří dcera, když zrevidovala obsah krabice s Barbínami.
„Kolik jich vlastně máš?“
„Dvacet osm a jenom jednoho Kena,“ hlesla.
„Nestačí prostě na ně,“ zkonstatovala a doplnila prosbou v očích, kterou bravurně ovládá a jíž se nedá odolat.
Snad proto, že se blížil její svátek a v obchodě jsem se nemohla rozhodnout, jestli raději vzít blonďáka v bílých trenýrkách se šmrncovním modrým proužkem nebo svalovce s pravými vlasy (Jak se mi prodavačka snažila vysvětlit a vrátit tak dech, který mi vzala cena) v černém obleku, koupila jsem nakonec oba.
„Dík.“ Kvitovala spokojeně dcera a odnesla oba kluky spěšně do pokojíku, kde už se na jejich společnost těšily nejen početné panenky, ale i dvě její holčičí kamarádky.
„Nic tam nemá, není pravej,“ hlesla zklamaně jedna z nich, když rychlostí blesku stáhla Kenovi černé kalhoty ke kotníkům. Další oťukávala nešťastníkem v bílém sportovním outfitu jednu Barbínu po druhé:
„Ale zato tenhle líbá jako ďábel!!!“ zvolala nadšeně. Zavřela jsem dveře pokoje a nechala mladou generaci, ať si sama vytvoří svůj ideální polibek a zažije ten nejranější slastný, mimořádně silný pocit.
Ďábelský polibek. Hm, a proč vlastně ne? Jak vůbec může chutnat takový ďábelský polibek?
