Článek
„Leze to z tebe jako z chlupaté deky!“ Matikářka na základní škole trpělivostí zrovna neoplývala.
A přitom stačilo, abychom se našly na půlce cesty z bodu A do bodu B. Já už tenkrát potřebovala vědět, kde to áčko přesně je, a v hlavě pak spřádala napínavé cestovní příběhy s ohledem na počet daných vagónů. Ten mi však paňučitelka odmítla sdělit a poslala mě sednout s pětkou a věštbou skrze matematické tabulky:
„Z tebe nikdy nic nebude, nejsi studijní typ.“
Na nějaké klopení hlavy nad hrozícím škopkem nebyl čas, protože pak byl rozvrhem dán český jazyk, který jsem pro jeho barevnost a nesčetné kombinace, jak říct něco pěkného, milovala. A mám ho ráda pořád, jen se teď o první příčku jazykových lásek dělí s chorvatštinou.
„Tak, Hanku tu tentokrát máme dvaadvacetkrát!“ Laskavého pana učitele češtináře nebylo možné nikterak ošálit a ve všech úvahách, ač jsem se snažila, aby každá byla jiná, našel kousek mého já.
A ten mě prozradil.
Inu, byly jsme tenkrát děti různých možností, schopností, základů, někdo počítal jako když bičem mrská, jiný rád psal slohovky, další prováděl chemické pokusy se skalicí modrou. Ale nikdo z nás nechtěl slyšet, že je k ničemu. Protože pak se může lehce stát, že tomu uvěříte.
Často jsem se pokoušela se svým dětským rozumem, který neholdoval matematickým vzorcům ani když pak dospěl, pochopit, proč je tak těžké nejen být, ale hlavně zůstat svůj.
Přizpůsobit se něčemu, co tě nedělá šťastným, je jako zlomenina, která se nikdy nezahojí. Prokulháš se životem a v tichu svého nitra se budeš pořád ptát, jaké by to bylo, kdybys svůj mohl zůstat.
Žít svůj život podle sebe, plnit si své sny, bez ohledu na to, že ti tvé vlastní okolí, co to přece myslí dobře, předpovídalo, že z tebe nikdy nic kloudného nebude.
Nepochopila jsem, proč je lepší okopírovat, opsat, sdílet to, co už tu bylo než přijít s něčím novým.
Je to možná nebo spíš určitě snazší, ale opakované pokusy, co nedopadnou, berou chuť do života, protože ten už není o nás.
Alou, poslušně se zařadit a pochodovat s davem. Nebo si dát šunkofleky a k nim okurkový salát. A lák vypít rovnou z misky. Srkání v tomto případě je žádoucí.
Vystudovala jsem nakonec i vysokou (státní) školu.
Naštěstí to nebyl matfyz, protože pak bych rozhodně musela jet vlakem z bodu A do rodného města a vyhledat tehdejší paní učitelku a nějak šetrně jí sdělit, že jsem neskončila u krav, jak mi prorokovala.
I když pár pořádných jsem za svůj prozatímní život už potkala.
Studovala jsem a zastávám názor, že se člověk na své životní cestě musí neustále vzdělávat, a učit se, a učit se, a se učit. Ať to sebe protivněji zní.
Štěstí přeje připraveným.
Netoužila jsem studiem dokazovat něco druhým, ale sama pro sebe jsem chtěla zjistit, jestli mi samotná škola něco dá do života.
Takové to vlídné popostrčení, že na život samotný a jeho výzvy mám i sílu i schopnosti. A nakonec, klidně bez diplomu, který v dnešní době beztak nemá skoro žádnou hodnotu, přijde kopanec:
Žij a buď šťastná!
Zjistila jsem a pořád to nedokážu z logiky dané věci pochopit, že odvaha žít šťastně až do smrti se tady nedovoluje, nepřeje, závidí, trestá. A to ani nemusíte být Zlobr!
Podstatou a cílem chorvatského školství je pak šťastné dítě se zdravým sebevědomím.
A všechny děje v mezičase k němu směřují, i z něj vychází:
Neboť ze šťastného dítěte vyroste šťastný člověk.
Dodnes mě mrzí, že shodou nepříznivých okolností, nebyl tento proces dopřán i mé dceři.
Ale smutek stranou, takový je život:
Fajn, i když si často frčí a rozhoduje po svém, aniž bychom měli právo se mu do toho plést. A spoustu vzácného času věnovat kontrole, která se zaručeně vymkne.
Podobně jako v případě svéhlavého citrónovníku. Vyrostl z jedné pecky, nádherného, do posledního detailu dokonalého citrónu. Přivezla jsem si ho před léty z Chorvatska. Voňavý, plný šťávy, ale jen s jednou peckou. Tu jsem zasadila a s laskavou péčí se tak každý rok dočkám úrody v podobě jednoho jediného plodu – citrónu.
Zvykla jsem si za ty roky, že je jen jeden a vítala ho vždy s radostí odpovídající melounu.
Až letos překvapil a zároveň poukázal na fakt, že nic nesmíme považovat za samozřejmé.
A také, že ne vše se dá v životě pochopit a vysvětlit:
Třeba to, že letos mi na citrónovníku vyrostla jedna krásná a dokonalá mandarinka.
