Článek
Jenže vysvětlujte to turistům, pro které je mořská voda nad zlato.
Z trochu víc tolerantního úhlu pohledu by se touha být moři co nejblíže, dala pochopit. Ovšem za kuropění prováděná rezervace první řady prostřednictvím rozprostřených ručníků, vzbuzuje u místních silnou nelibost. A ta se v převážné většině případů řeší tak, že se ručník jde koupat dřív než jeho majitel.
I úsměv, který jsem vydolovala ze vzpomínek na naše první společné mořské jaro, se oklepal zimou. Únor si právě vykládal s Březnema vypadaly u toho vědecky. Slunce se rozkošnicky protahovalo do kamenů, na kterých seděly, a žádný z nich nemínil věnovat atom učeného času bláznivé české holce.
Moře se svůdně lesklo a pobaveně pozorovalo moje opakované pokusy se namočit. Ani na okraj zbytku paměti jsem nechtěla do mořské vody vstoupit rychle a vypadat přitom svůdně. Toužila jsem ochutnat moře. Vklouznout do jeho náruče tak, jako když se vracíte po dlouhé cestě domů. Ledová voda mě netrpělivě štípala do kotníků a racek, který mi proletěl kolem hlavy tak těsně, že jsem ucítila dotek jeho křídel, se zachechtal. Moje české já se mohlo ještě domnívat, že to chechtání znělo škodolibě, ale chorvatská polovina, jež rovněž měla právo hlasu, mě rychle vyvedla z omylu, když přivolala vlnu a společně mě posadily na zadek. A ještě jsem tu potupnou pozici stačila zapít pořádným douškem slané vody. Nutno podotknout, že tam jsem ho nikdy předtím a ani potom neměla! V češtině navíc toto spojení evokovalo na nezájem a lhostejnost. Což rozhodně nebyla pravda!
Ovšem výchovný efekt zadnici natlučené o mořské dno upřít nemohu. Kdykoliv jsem si ji vybavila, zpomalila jsem své kroky, vypnula časomíru, zahnala zvyklosti, nastražila uši a respektovala přímořský bonton.
K němu jsem se propracovala, když jsem se chodila koupat s místními, brzy ráno, kdy se moře loučilo s rybáři a zároveň přívětivě kynulo svým letitým známým, kteří přišli na kus řeči, vykoupat se a nechat si uschnout moře na kůži. A pak jít po svém, někdo do práce, jiný domů, další svou cestou, aby se k večeru zas potkali a nechali moře, ať jim klidně uschne na kůži.
Přejížděla jsem prsty po své paži a vnímala solná zrníčka, kterým se evidentně líbila skluzavka z olivového oleje.
„To se ani nepůjdeš osprchovat?! Ta sprcha je zadarmo.“ Korpulentní paní přede mnou v titěrných plavkách, které se spíš daly tušit než vidět, peskovala svého chotě.
„Lidi tady jsou strašný prasata,“ zkonstatovala v mém rodném jazyce a s pohrdavým pohledem si změřila každého na naší malé pláži, kterou zřejmě považovala za svou.
Pak se hluboce předklonila, aby si rozprostřela ručník a nám všem, kteří jsme byli za ní, se naskytl pohled tak strašný, že mladík vedle mě zařval hrůzou a skácel se na mou deku.
„A taky jsou hrozně nekulturní!“ Přidala na svou listinu další ostrou výtku k místnímu plážovému bontonu.
„Prosím tě, sedni si už na ten zadek!“ Choť se vzmužil a stáhl svou žínku k sobě na ručník. A my všichni ostatní z naší malé pláže jsme se domluvili pouhým pohledem, že to chce panáka. Svolení a pádný důvod jsme měli:
Kde je vystrčeno, tam je dovoleno.
