Článek
Ale na reakci jsme si našli čas vždycky. Protože čas je ten nejdrahocennější dar, který můžeme druhému dát.
Je všední den odpoledne a přede mnou cupitá malý školkový skřítek s copánky a svým doprovodem. Nechce se mi věřit, že velká paní, která kráčí vedle a veškerou pozornost věnuje svému mobilnímu telefonu, je maminkou tak kouzelné holčičky. Musela by přece v konkurenci s elektronickým mobilním zařízením jasně zvítězit!
„Mami?“ Zatahá malá statečná velkou nepřítomnou za rukáv.
„Dej mi pokoj!“ Je možná jasným komunikačním signálem pro dospělou rasu, ne však pro písklátko, které celý den strávilo ve školce, spoustu toho zažilo a teď o tom chce své mamince vyprávět.
„Jsi strašně otravná! Vidím tě pět minut, a už tě mám plné zuby!“ Stanoví velká jasné mantinely pro další možnou konverzaci. Načež se nahlas zasměje, koketně pohodí hlavou a zuřivě naťuká do komunikačního obdélníku, který pevně třímá v ruce, odpověď. Děsila mě představa, že na druhé straně je podobný šílenec, který také nevnímá svět kolem sebe. A malé kvítky, kterým rychle rostou nové lístečky, otáčí hlavičky směrem, kterým tuší energii, ptají se dokola, jak si vedou a jestli jim to opravdu sluší. A jednoho dne se ptát přestanou.
Zatrne mi, protože před námi je rušná křižovatka, kterou „matka“, co se tak nedá nazvat bez uvozovek, přechází křížem, s širokým úsměvem, který věnuje svému mobilnímu telefonu.
Zastavuji zvednutou rukou do vzduchu blížící se auto a dobíhám dvojici, kterou, za ten společný kus cesty od školky, považuji za „svou“ a hodnou tolika otázek:
„Mami, podívej, co jsem nakreslila. Paní učitelka mě pochválila. A…“
„Ukaž. Já se ráda podívám.“ Říkám už v bezpečném zázemí chodníku. Za ním je velká travnatá plocha, akorát tak na to, dát si závody s poletujícím žluťáskem, nebo třeba pozdravit první jarní kvítky.
„Ne aby tě napadlo lízt do tý trávy. Určitě je tam plno hoven od psů!“ Velká paní udělila příkazy malé, aniž by zvedla pohled od telefonu, kterému věnovala salvu krátkých koketních úsměvů.
„Je moc hezký ten tvůj obrázek,“ udělila jsem malé výtvarnici pochvalu, která se zakládala na pravdě. Opravdu byl moc hezký. Barevný, se spoustou něžných detailů z pohledu dětských očí na svět.
„A ty si hleď svého, krávo!“ udělila i mně jednu výchovnou lekci mladá paní, která má velké štěstí, že je maminkou, ale bohužel o tom štěstí neví.
Neví, jak rychle a nenávratně všechno to krásný uteče. Jak rychle otázky, na které nepřišly odpovědi, ustanou. A vzpomínky, co se nestačily vytvořit, se změní ve výčitku, jež pak, jednou, bude zlomyslně přizvukovat samotě.
Nesla jsem si svou přidělenou „krávu“, kteráž to byla druhým zřetelně vysloveným slůvkem mé dcery (první byl táta a já jako máma měla až třetí příčku) domů a cestou mi naskakovaly všechny ty otázky, které jsem od své dcery za společné roky jejího dětství dostávala. A že jich bylo! Zvedala jsem je, nosila v hlavě, zpětně si je vyvolávala a některé si dokonce a napořád uložila do srdce:
Naši oblíbenou hru na otázky a odpovědi tak hrajeme s dcerou i dnes, kdy už je dospělá:
„Mami, byla jsi šťastná, když jsem se narodila?“
„Nejšťastnější na světě!“
