Článek
Na četných fotografiích, kterými své upřímné úmysly dokládají, se zubí přímo z operačního sálu či kokpitu stíhačky F-22A Raptor. Další namlouvací snímky pak zachycují rodinné štěstí, k jehož dokonalosti chybí už jen taková drobnost. Ano, hádáte dobře: já. A v případě, že to nebudu já, tak na život v luxusní vilce s oceánem vůkol, jistě kývne jiná z moře oslovených žen, kterým chodí stejně neodolatelné nabídky.
„Budulínku, dej mi trošku hrášku, povozím tě na ocásku.“
„Na to nemůže žádná normální ženská skočit,“ odtuší kamarád nad fotkou, do jejíhož skromného formátu se potencionálnímu ženichovi podařilo vměstnat mořský příboj, dvě děti, které se mě už nemůžou dočkat, a spoustu květin, konkrétně tulipánů, o nichž ví, že je mám ráda. Sám se na focení ani nestihl převléct ze své Sunrise Uniforms Basic Standard, jen chirurgickou ústenku nechal ležérně viset za pravým uchem.
Jenomže ve světě reálném, současném, tom, co ho teď máme, panuje takový nedostatek skutečné lásky, něhy a pozornosti, že se najdou ženy, které na povídačky z exotické dálky nejen skočí, ale otevřou jim dokořán dveře svého soukromí a bankovního účtu. Vlastní srdce, to nejcennější, je přitom bonusem zdarma. Jako mouka s ušima nebo balíček rýže, která zde není symbolem prosperity, hojnosti, štěstí a už vůbec ne v tandemu se svatebními zvony.
Brání se ženy na falešnou udičku lapené, že jen chtěly, ještě za tohohle života, co jim doslova protekl mezi prsty, trochu toho obyčejnýho štěstí a pohádky. Jenže pro zbytky zoufalé a netrpělivé touhy, která už jen bolí, zapomněly, že pohádky se čtou dětskýma očima a nekladou se při tom dospělé otázky. U namlouvacích rituálů přes internet to ovšem platí úplně obráceně.
Jediná hloupá otázka je ta nevyřčená
Jsou však ženy, které se neumí, nechtějí, bojí se ptát. Netuší, že šťastná žena má sebe a své sny na prvním místě. Zřejmě se generace spolčily a tuto ve prospěch štěstí jasně fungující posloupnost jí sobecky zatajily. A tak zatímco pilně kmitá na štěstí svých nejbližších, kteří se jí paradoxně vzdalují, na sebe samu jaksi už nezbývá energie a vlastně ani chuť.
Online je největší tma
A to je přesně ta chvíle, ten okamžik pro svět zářící na síti. To už jinde jsme a pro pouhý náznak pohádkově se tvářící iluze budeme vším – kořistí i lovcem zároveň, který si do šmejdícího podběráku klidně vleze sám. Z posledních nedůstojných sil. Jak úlevné! Není třeba mít sebevědomí, jen slušné připojení a bezmeznou důvěru.
Pohádkový konec se však nekoná, i když samotný děj dával včas tušit, že z toho nic nebude. Láska skutečná totiž začíná na denním světle. Zvesela pozdravem odrazu v zrcadle: „Jsem ráda, že tě mám.“ A je to pravda, která se pozná na světle a je vidět i v té největší tmě.
Jedině v online světě je překážkou i štítem zároveň.
