Článek
Venkovní teploměr s jarně nesmělým ocáskem a rozčertěná pěna stepující po hladině jsou pro mořem roztouženého Čecha spíš výzvou než překážkou. Když na to máte sedm dní. Jenže já u moře byla doma.
Moře se rozkošnicky protahovalo, když jsem si vychutnávala svou první ranní kávu, k obědu mi vyšplouchlo rybku (někdy dvě, když bylo v dobrém rozmaru), věděli jsme o sobě i během dne a když jsem šla spát, zašumělo na dobrou noc. Nikdy nezapomnělo vzkázat a já naslouchat. Byli jsme tiší spiklenci. Dostalo se mi pod kůži a odtamtud už je k srdci jen pár námořních mil.
„Já žít u moře, tak z něj nevylezu!“ Návštěvy z Čech k nám začaly najíždět s příchodem nesmělého jara, kdy si Chorvat možná rozepnul péřovou bundu. Na sundání bylo ještě moc brzy. Natož na koupání v moři!
„Čas bláznů je tady,“ zkonstatoval soused, když jsem mu k revizi společných zásob topného materiálu přinesla ochutnat koláč, který jsem upekla pro hosty z rodné vlasti. Ti se teď, spoře odění, s obrovskou nafouknutou labutí, prohnali kolem nás - směr moře.
Chápala jsem v běhu nadskakující růžovou labuť, ale i souseda, který mi věnoval lahev domácího olivového oleje:
„Ať se dobře namažou, aby se nespálili!“ Chechtal se ještě u výtahu.
Tiskla jsem k sobě láhev se vzácnou tekutinou a snažila se ztotožnit touhu vrozenou s tou doma u moře získanou. Nemohly jedna rozumět druhé a tak jsem je u výtahových dveří nechala, ať se dohadují a šla vařit oběd. U moře rychleji vyhládne, to bylo pravidlo nespočetněkrát dokázané.
Muž do sebe nervózně tumloval obědové gnocchi s hovězí pašticadou a pro samou starost si nedokázal chorvatskou specialitu náležitě vychutnat:
„Vyloženě jsem jim řekl, aby k moři nechodili, protože v rádiu hlásili, že přijde Jugo.“ Věděla jsem už o Jugu to, že má manýry náladové ženské a vlny dokáže v afektu vyhnat do čtyřmetrových výšek.
Odstrčil misku se salátem, aby měl místo pro baklavu tak sladkou, že roztancovala zuby proti sobě a zapíjel ji černou kávou.
„K večeru Jugo zeslábne, mohli jsme jít pak.“ Přikývla jsem a přiskočila s obranným štítem:
„Chtějí se opálit, než pojedou zpátky domů.“ Pokrčil rezignovaně rameny a vrátil se do práce.
Pranic ho nepotěšil fakt, když nám odnož rodiny domů dopravil místní kapitanát s důraznou výtkou:
„Copak nevíte, když jste místní, že se na moře nejezdí, pokud fouká Jugo?! Styděla jsem se do morku svého bílého těla. Naši měli spálená záda a červené nosy. Švagrová zakňourala:
„A přišli jsme o labuť!“
Ta na tom, holka, byla nakonec ze všech nejlíp. Druhý den se objevila na titulní stránce místních novin zachycená v mírných vodách s blaženým výrazem:
„Jediná ze skupiny českých turistů, která nepodcenila zákonitosti moře.“ Palcový titulek řezal do očí jako ramínka od plavek do spálených ramen.
Můj olivový olej byl striktně odmítnut a nahrazen osvědčeným bílým jogurtem, který jsem plánovala podávat k večerním lívancům s jahodami.
A nezískal si důvěru ani po doložení přímých důkazů o zdejší čokoládově opálené kůži, která byla mezi turisty záležitostí vysoce žádoucí, zde však zcela běžnou.
„Nemůže to být jen olivovým olejem, to jsou geny, a navíc když máš moře blízko, jsi tam přece pořád.“ Oponovala rázně česká příbuzná. Schovala jsem si láhev s vzácnou tekutinou, že na ní zítra opeču rybu, co se ještě ráno promenádovala mořem a se svým osudem na pánvi byla dopředu smířená.
Připravovala jsem večeři a periferním pohledem zahlédla moře, jak se svůdně třpytí. A dala bych stroužek česneku všanc, že ta tečka na obzoru byla naše labuť. Plula si hrdě, s hlavou vztyčenou, možná domů, aby všem pověděla, že to moře, po kterém tak toužila, je stejná voda, jakou mají doma. Jen slanější a studenější.
