Článek
Začalo to zlou poznámkou druhé člověka vůči nám. Nám, co jsme se zrovna nacházeli ve vývinu a citlivém věku navíc. V nelehkém to období, kdy se pečlivě zkoumáme, prohlížíme, srovnáváme a vůbec se nám nelíbí, co vidíme vlastníma očima. A cizí nám to ještě potvrdí:
Máme velký nos, hloupé uši a jsme naivní, když si myslíme, že s tak nemožnou fasádou nás svět přijme a bude mít rád.
Upínáme se k představě, že jednoho krásného dne, až na to pochopitelně budeme mít, umné ruce plastického chirurga ukončí trauma, které nastartovala jedna hloupá věta, co navíc vůbec nebyla pravdivá. Ač se nám to naše domácí zrcadlo, s pavoučí prasklinkou v pravém horním rohu a stopami vodního kamene v zorném poli, snažilo celou růstovou dobu dobrácky naznačit:
Naše krátká a opatrná jukání na nějaké zásadní přesvědčení zkrátka nestačila.
Svět bude krásný a život k životu teprve s naší fyzickou dokonalostí. A její měřítka jsou předem oficiálně daná a velmi přísná.
Touha udržet si mladistvý vzhled a bláhovost nevědomosti, jak bolavá překvapení život pak umí nachystat, je pochopitelná. Chceme zpět tu bezstarostnost mládí, zářivé oči, hlas, co nás nabádá, abychom se pořádně najedli, protože jsme jako lunt, hřívu, která je pokrevní sestrou té hrdé, lví, a naději, že tohle nikdy neskončí.
Jenomže to nejde, protože teď víme to, co tenkrát ani náznakem. Ač minisukně zakončená rozkošným volánkem má pořád tu moc propůjčit něžný půvab kostnatým kolenům, na těch našich, kdy artritida tančí zúčtovací čardáš s menopauzou, působí přinejmenším rozpačitě.
Zcela mylně svalujeme vinu na nebohá kolena, pro něž je čím dál těžší lehce se zhoupnout, natož požadovat, aby zas byla kostnatá. A přitom logikou chytré blondýny stačilo obléct delší sukni, která v kombinaci s úsměvem umí být zatraceně sexy. Ač zakrývá kolena. Nesmiřuje se lehce s faktem, že k úspěchu už nestačí jen vystrčit či ukázat:
Život od nás pochopitelně chce víc.
A pokud trváme na nemožném, musíme za to zaplatit.
Tak jako Malá mořská víla. Bolestivým zjištěním, že některé věci a děje se zkrátka nedají ničím koupit. Ani v případě, že se dobrovolně vzdáme naděje na nesmrtelnost.
Ta je ostatně v něčem úplně jiném, jak na palubě starého dobrého vltavského parníku moudře poznamenala Libuška Šafránková, která byla okouzlující jako holka vodnická i ta obyčejná. S lehkostí setřela rozdíl a dívčí půvab, který i desítky let poté měla v očích, a jež byl viditelný jen těm, kteří schopností vidět disponovali.
Povrchní svět chce dokonalé tvary, hladké povrchy, designové odstíny a z hloubi přešívané duše touží po bezbřehém obdivu nedokonalých. Je na něm závislý.
A chová se jako seriál, co pořád dokola opakuje první díl. Ten, co už ho všichni viděli a časem pochopili, že se žádné pokračování nechystá. A tak se zvedli a odešli. Žít vlastní životy.
Můj ty světe kulatý! Je to živý?!
S rozpačitými pocity jsem opouštěla kino a svou dosud oblíbenou herečku. Líbila se mi pro svou schopnost vyseknout tisíc grimas za minutu a sympatickou nedokonalost, s níž bylo tak úlevné se ztotožnit. Neměla nohy až do nebe, pas jako vosa a chodila bosa, kdykoliv se jí zachtělo, i když se to vůbec nehodilo.
Je těžké soudit, ale smutné vidět, že za úbytek centimetrů a vyhlazení vrásek, zaplatila svou dřívější schopností kouzelně vyjádřit emoce. Výraz její tváře, po zásahu plastické chirurgie, který ovšem slavná attrice nekompromisně popírá, je teď neměnný:
Zlobí se, je šťastná, smutná, vzteklá, nerozhodná…Nebýt titulků, které momentální stav prozradí, divák tápe, případně si vybere sám, jestli chce na tuhle umělou podívanou tratit svůj drahocenný čas.
Z kiosku, který cestou domu míjím, na mě hlasitě zavolá burek a naláká zpět do nedokonalého světa, kde to voní, chutná a hrozí pneumatikou kolem pasu, když se to pravidelně přežene. Otáčím se k billboardu s modelkou v plavkách zády a kupuji dva kousky. Jeden masový a druhý tvarohový, ač tím vážně ohrožuji vyhlídky, že se ještě někdy vdám. Usmívám se pod nos, který právě dostal pořádnou voňavou natěšenku, a tetelím se blahem, že se aspoň nemusím s nikým dělit.
Fatální setkání
Jsou v životě lidském potkání, která se dějí dnes a mohou změnit celé naše zítra či jen úhel pohledu.
Starý dobrý burek byl však jen součástí cesty, na jejímž konci stál starý dřevěný stůl. Se spoustou kouzelných věcí, jež byly lidských rukou dílem. A u něho seděla neméně kouzelná babička, celá v černém. Měla něžně smutný pohled a spoustu vrásek. V krásném obličeji i na rukou. Připomínaly mi řádky v knize.
Zastavila jsem se se u ní, pozdravila a projevila vážný zájem o půvabné háčkované dečky, med, domácí olivový olej, zavařeniny, jež měly kolem hrdla barevnou látkovou košilku. Povídaly jsme si, ptala jsem se na recepty, a i když těch vyměněných slov mezi námi nebylo moc, pohladila a utvrdila ve zjištění, že vrásky a další stopy času jsou tu proto, aby nám připomněly, co všechno jsme už v životě zažili a zvládli. A bylo by bláhové a škody taky, je mazat.
Nakoupila jsem, i když jsem nic z nabízeného zrovna nepotřebovala, a i moje nová kabelka na zatěžkávací zkoušku tvářila shovívavě.
Při placení jsem se dotkla babiččiny ruky, byla neuvěřitelně hebká. Ještě jsem se otočila a nesla si domů jistotu, že nic tak krásně dokonalého jsem už dlouho nepotkala.
