Článek
„Mám 37,1!!!“
Zaúpěl a s tragickým patosem, prokládaným střídavě dusivým kašlem a posmrkáváním, pokračoval:
„To není dobrý. Kdybych měl víc, tak je to jasný, ale takhle něco není v pořádku.“ Zoufale rozhodil rukama:
„A já nevím co. Asi umřu. Fakt. Cítím se děsně blbě.“
„Dej si ten svůj Coldrex, vždycky ti zabere,“ odtušila polovička už dobrou desítku let drahá, s pohledem upřeným na dřez plný špinavého nádobí.
„No, ten už právě není, došel. Víš, a myslel jsem si…“
Za hlasitého vzdychání se zvedl a opřel o lokty:
„…že bys mi pro něj mohla dojít do lékárny.“
„Nedávno jsem koupila dvě krabičky, musí tu ještě někde být!“ Rozmrzelost v ní úměrně rostla se zkušeností, která dobře věděla, co bude následovat. Rezignovaně ponořila ruce do dřezu.
„Čaj bys mi asi neuvařila?“ Nevzdával se naděje na rozpočítávanou v oblíbené hře na pacienta a pečovatelku, která ovšem měla za celý den počtů plné zuby a dala by si sprchu, sklenku vína a klid.
„Mami, my máme hlad, kdy už bude večeře?“
Bylo nad slunce jasné, které už to pro dnešek také zabalilo, že z toužebného klidu nebude nic. Sebrala ze stolku pyramidu papírů od bonbónů a vytáhla žehličku ze zásuvky.
„Máme vůbec kapesníky? Tahle rýma je hrozná, to se jen tak nevidí,“ prohodil směrem k dětem, které sledovaly televizi.
„Kdepak, v téhle pozici nevydržím, strašně se mi motá hlava,“ rezignoval a praštil sebou zpátky na polštář.
„Udělám vám krupicovou kaši.“
Zveřejnila v domácím plénu další z plánovaných úkolů, na který se vrhne hned poté, co odnese do vedlejší místnosti horu vyžehleného prádla.
Výkřik, který následoval, byl doprovázen mokrým šokem. Ucítila, jak jí po nohou stéká voda. Hodně vody. S prádlem v náručí byla zbavena možnosti okamžitě zjistit, kde se uprostřed místnosti vzala voda. Ale tušila, kdo jí vodní rébus pomůže vyřešit a vyslala ke svému stonajícímu choti bublající pohled připomínající právě probuzenou Etnu:
„Jéé, já jsem si napařoval nohy. Víš, aby se mi ulevilo. No, a už jsem neměl sílu ten lavor odnést.“
Vysvětlil provinile a mrštně se otočil k ženě i průšvihu zády, až péra v gauči zaskřípala. A vyšpulil do éteru svůj pořád a jindy neodolatelný zadek v pruhovaných trenýrkách. Vztekle hodila hromádku vyžehleného prádla na stůl, vystoupila z plastového lavoru a než se stačila zorientovat, komínek z oblečení na zítra obřadně sklouzl do jezírka na podlaze.
„Mami, teda ty jsi nešikovná! Kdy už bude kaše?“ Zvolal pobaveně mladší syn a po vodou nacucaných košilích s dlouhým rukávem doskákal až k lednici.
Dosedla na židli a nastala chvíle no comment.
„Mohla bys mi třeba uvařit kuřecí vývar? To by mi určitě pomohlo,“ sedl si a šátek, který měl uvázaný na čele, sjel na oči, aby pravé zcela zakryl. Podobnost s vojevůdcem Janem Žižkou se tak přímo nabízela.
„Holky v práci říkaly, že jsem se nějak zhubl.“
Potkala v myšlenkách tu nejvražednější a v duchu ji vyslala k němu, ale nahlas řekla:
„To víš, že jo, miláčku.“ A sesbírala rozházené prádlo.
„Taky ti uvařím čaj a přinesu teplejší deku. Děti, ztište tu televizi, ať se tatínek může v klidu vystonat.“
Když pak o hodně později seděla ve ztichlém bytě s dvojkou červeného vína a listovala časopisem, který si koupila někdy minulý týden, všimla si, že se na ni dívá a usmívá se.
„Myslela jsem, že spíš.“
„Jsi ta nejlepší ženská na světě, víš to?“
Neřekla nic. Ale „proč “ v jejím pohledu, i když už bylo docela ospalé, odpověď zajímala:
„Protože jsi mě dneska nenechala umřít.“
Usmála se. Poprvé po těch společných letech měla pocit, že svou milovanou polovičku konečně pochopila.
A přitom stačilo tak málo.
Pár starých slov spolknout a pár nových najít.
