Článek
O tom, jaká by ideální žena měla být, panují předsudky už od copánků s beruškami, a tak trochu připomínají diktát:
Hodná, tichá, přizpůsobivá, co si nejraději hraje s panenkou a plastovou kuchyňkou, v níž může umývat malé nádobí a připravit se tak řádně na svou budoucí životní roli, kdy nádobí bude velké a často.
Těm fikaným, co měly navíc štěstí na matku, která je učila „chodit s hlavou vztyčenou, jako by jim svět patřil“, určitě nebude chybět v jejich domácnosti myčka na nádobí.
A také muž, pro něhož je tento výdobytek bílé techniky samozřejmostí, nikoli předmětem výčitek, kdy ta pravá žena, která si zaslouží výsostný post manželky, totiž myje nádobí v ruce, tak jak to dělávaly už maminky našich babiček.
Věru, není to dnes žádná legrace ocitnout se v kůži malé žabky, z níž jednoho dne má vyrůst žena. Skutečná, samostatná. A žádoucí.
Tedy aby ji vůbec někdo chtěl. Nízké sebevědomí je metlou lidstva a pořádek se od jeho rýpavého smejčení rozhodně čekat nedá, jen samá neplecha a trápení co nebere konce. Bez velkých vzorů kolem, je těžké být malou cácorkou a vědět, že ochranná vazba není napořád.
Šup ruce do škopku a mezitím něco uklohnit, zaškemrat o pochvalu a bláhově zaskuhrat nad rozpínající se neochotou si pomáhat. A doufat, že ozvěna konečně zvedne zadek a přestane všechny úkony od srdce a pro rodinu považovat za samozřejmé.
Na svatého Dyndy!
Je bolavé vědění, že maminka, která zvládne úplně všechno na světě v pouhém jednom dni, není šťastná. Nesměje se nahlas a nezaklání u toho hlavu. Zrcadlu se vyhýbá a je pořád unavená, a nikdo nechápe z čeho vlastně. Nejvíc otrávený je z toho tatínek, který je tím pádem víc a často jinde:
Tam, kde je netruchlivo a veselo.
Malé srdce, a ještě nezkušený rozum se vystrašeně drží za ruce, a ve velkých očích se nedá přehlédnout otázka, kterou se nahlas bojí položit:
Čeká i nás stejný osud?
Rozhlíží se kolem a za pohled a vzor jim padnou ženy, které se chichotají pořád i všemu a nutně tak vzbuzují dojem, že jsou šťastné.
S luxusní lehkostí proplouvají životem, navzdory faktu, že neumí vařit, nikdy nemyly ručně nádobí, nepovažují děti za smysl života, mají dokonalý make-up i čas si ho vytvořit.
V jejich životech se rozhodně nevstává brzy a někdy se vůbec nechodí spát, narozeninové gratulace přicházejí ve stovkách lajků, muži netrpělivě podupávají, kdy konečně budou moc v obrovské konkurenci vyjádřit svůj obdiv a přihlížející ženy těžko skrývanou závist.
Svět pozlátka je blýskavý jen navenek a pohání ho sobectví a silný žaludek, který je převážně a zcela vážně prázdný. Být krásná a do posledního detailu dokonalá, vyžaduje i jisté oběti.
Zhlédnout se v prázdnotě, která se za notabene vůbec nestydí, je pro ženu, co srdce má tam, kde být má, cestou do pekel. Hrozí zcela vážně, že něho přijde, když se přizpůsobí. A přestane mu naslouchat, co by teď ze všeho nejvíc chtělo:
Třeba číst knížky, které mají schopnost pohladit, smát se nahlas, tančit bláznivě na ještě bláznivější hudbu, dlouho si pročesávat dlouhé vlasy a mít přitom přivřená víčka, psát dopis rukou, nebo vyťukat vzkaz na stařičkém psacím stroji, který při odřádkování něžně zacinká, lehnout si do trávy a nezkoumat, co všechno by se mohlo zakousnout a jaké nepříjemnosti tím následně způsobit.
Zkrátka cokoliv, co zapustí kořínky a rozhostí pocity, při kterých je dobře, hezky, až krásně.
Jak srdci samotnému, tak všem, co se ocitnou v jeho blízkosti. Nejdřív třeba jen tak náhodou, ale pak se rozhodnou zůstat napořád.
Protože to, co vyzařuje, se nejen neokouká, neomrzí, ale naopak je den ode dne krásnější.
Navrch, uvnitř a vůkol jakbysmet.
