Článek
A přitom by úplně stačilo, kdyby ti, jimž jsme od srdce dali všechno, alespoň odpověděli na pozdrav, zeptali se, jaký jsme měli den a nepráskli vztekle dveřmi, když se my zajímáme o ten jejich, smutné skutečnosti navzdory, že opět ignorovali naše narozeniny. Což jim velkoryse odpustíme, protože je milujeme.
Rozhodně víc než sebe.
A tak, když se blíží jejich den, organizujeme oslavu, pečeme dort a myslíme na to, aby v něm bylo úplně všechno, co jim nejvíc chutná. Pečlivě balíme dárek, který co do pořizovací ceny sice patří k těm skromnějším, ale doufáme, že potěší. Za půl roku na nás nerozbalený sice vykoukne ze skříně, zapadlý za Lego kostkami, ale jsme i tak vděční za těch šest měsíců, co jsme hýčkali přesvědčení, že je dobře známe a v koutku duše nás taky mají rádi:
Jen to neumí dát najevo.
Spokojíme se s málem, jehož se nám se sváteční nárazovostí dostává a ujišťujeme se, že máme aspoň něco. A naučíme se s tím málem žít a vyžít. Bojíme se chtít víc, abychom nakonec neztratili i to málo.
Tolik toužíme po dotyku, něžnosti, aby nás měl někdo obyčejně rád, že za pouhý náznak člověčiny, který notabene ani nebyl určen přímo nám, jsme okamžitě ochotni dát úplně všechno. Své sny, touhy, poranění, tajemství, ponížení, proplakané noci a mávnout rukou nad bodavou bolestí v podbřišku, která se z občasné stala permanentní.
Na níž se dá ostatně zvyknout a smířit se s tím, že dnešní doba už je zkrátka taková.
Dávat najevo své emoce je trapné a mladá generace, o níž by bylo fajn se tu i tam opřít, je na nějakou oporu a podporu příliš křehká. A to díky nám, co jsme ji v bláhové víře ochraňovali před životem a nepřipravili ji na to, že sice občas bolí, ale to je úplně normální. Zapomněli jsme dodat a naučit, že když si navzájem pomůžeme, půjdete to pak na všechny strany snáz. Možná i s úsměvem a hřejivým pocitem u srdce, že na všechno nejsme sami.
Vědomi si svých dřívějších výchovných chyb, škemráme o trochu té pozornosti a lásky v naději na lidské děje a pohádkové konce.
Jenomže ten, kdo se spokojí s málem, není pro druhé přitažlivý. Je jako dávno vysvobozená princezna. Zdarma. Neptá se, nic pro sebe nechce, nevyčítá, promine neodpustitelné, uvaří, vypere, uklidí a vždy je tam, kde byla minule. Stačí zazvonit a přiběhne.
Proč tedy dlouho hledat po kapsách klíče?
Ovšem ve chvíli, kdy nám dojde, že to málo, jehož se nám po kapkách dostává, je ve skutečnosti velké nic, které nám k životu, co by hezkým byl, nestačí, máme vyhráno.
A v životní loterii jde vždycky o všechno.
