Článek
Pokud je však v časové tísni, může se jen urazit. Tím však riskuje, že pro všechna další příště bude lehkým terčem. A dotěrné otázky se již nezbaví.
Jediná výjimka ji může vysvobodit – když se stane mámou. Je pak na všetečné a zvídavé otázky trénovaná a žádná ji nemůže zaskočit.
„Mami, už byla televize, když jsi byla malá?“
„No jistě! A barevná.“ Přistoupila jsem na hru, ve které není vítězů ani poražených. Možná přeražených, napadlo mě, když jsem zakopla o rozházené hračky na zemi. Dcera ke mně zvedla ustaraný pohled:
„Mami, musíš mi koupit ještě jednoho Kena. Mladšího. Tenhle už na ně sám nestačí.“ Rozhodila rukama, abych získala rychlý přehled o naléhavosti situace.
„Je tu neskutečný…“ Spolkla jsem pokračování a navázala ve smířlivém tónu:
„Raději to tady ukliď. Víš, že za chvilku tady máme hosty.“
Dcera se usmála a zaklonila hlavu v předtuše, že se smiluji a spustím se dolů k ní, do herního ráje. Do kolena jsem si obtiskla velkou, růžovou lego kostku. Zaúpěla jsem a dcera mě objala kolem krku a zašeptala spiklenecky:
„Mami, já už mám pro tebe dárek!“
Hladila jsem si koleno s pěti vtlačenými dírkami a byla naměkko.
Táhlo mi na třicet pryč a úsměv, kterým jsem nešetřila, mi vždycky nějaký ten rok ubral. Ovšem ve chvíli, kdy jsem byla nucena vynést fakta na světlo dne, zašumělo to těžce předstíraným údivem:
„Ty jo, tolik? Fakt? Tak to bych ti nikdy neřekla.“
V Chorvatsku se otázka věku až tak neřeší. Většinou si každý určí sám, kolik letokruhů čítá, a podle toho se pak chová. A okolí? To se neptá, nezkoumá, zkrátka nemá důvod pochybovat.
„Kam razíš dneska večer, kočko?“ Pekařské pískle s poďobaným obličejem a dozadu nagelovanými vlasy, mi přes pult podal můj oblíbený istarský chléb. Byl ještě teplý a krásně voněl. Usmála jsem se:
„Se psem kolem baráku a pak spát.“ A on ani na sekundu, útlému mládí navzdory, nezapřel jižanský šarm a vysekl mému ostrovtipu poklonu:
„Cool!“
Chléb a ocenění se staly vrcholovými třešničkami narozeninových příprav. Krájela jsem domácí plněnou sekanou a těšila se na chorvatské přátele, kterých je stále spousta a při oslavách tuplem, protože je milují.
Zahrnuli mě a mou kuchyni chválou a lichotkami, které se předháněly v tom, která bude ze všech nejvtipnější.
Dcera, která to u mě na celé čáře vyhrála už tím, že se narodila, tasila svou ručně vyrobenou šperkovnici. Byla nádherná, slepená z papíru a měla na sobě malůvky, mušle ještě od písku a spoustu drobností, o kterých jsem si myslela, že už je nikdy neuvidím. V očích se mi zamlžilo a užuž jsem se chystala na slova díků, když mě dcera zarazila:
„Ještě mám připravené přání!“
V hlase měla bublající tajemství, které chtělo brzy ven a já se, navíc s přáteli v zádech, cítila tak mladá a plná života jak už dlouho ne:
„Maminko, nedělej si nic z toho, že jsi stará. Jsou i starší, ale ti už jsou mrtví!“
