Článek
Možná už ty od dětských kolen. A naše houževnatá odvaha si je plnit.
Závist tu s námi vždycky byla, je a bude. A je jí úplně fuk, zda vůči ní máme oprávněné námitky, skutečné a bravurně vystavěné argumenty, nebo jen docela obyčejný vztek.
Je zcela normální a pochopitelné, že u každého z nás přeteče jednoho dne pohár trpělivosti právě o tu poslední kapku naivity. A s ní se na denní světlo vylodí touha se očistit, bránit a vymlouvat okolnímu světu, který se najednou tváří, že nás vůbec nezná a rozhodně nepoznává, všechny ty nesmysly, jež závist zlomyslně a potichu trousí, aby nás co nejvíc do hloubky a hodně nahlas zasáhla.
Čichám, čichám (ne)člověčinu
Žádná z předcházejících dob nebyla snadná k životu. Všechny měly chybičky na kráse, daleko od dokonalosti a lehkosti žití, ale disponovaly lidmi, kteří se nebáli ukázat, že mají srdce a v něm sny.
Dnes se životodárná pumpa nedůstojně a nepatřičně krčí na svém místě za hrudní kostí, ač je jedním z nejdůležitějších orgánů v lidském těle: pro život i sny.
Ví dobře, že není radno se za jízdy naklánět přes palubu, dotýkat se vystavených předmětů i drátů na zem spadlých, projevovat hlasitě radost, která má v dozvuku ocásky provinilého smutku, ale přesto to udělá:
A z plných plic, parťáka to z hrudníku.
Ač zabraní do stěžejního přenosu kyslíku, nemohou si nevšimnout, že Ever Ace, nákladní loď na sny, úplně největší na celém světě, nemá co nakládat.
Lidé je přestali spřádat ze strachu, aby o ně přišli za hurónského smíchu zlomyslníků, jež vyvinou neskonalé úsilí, aby je zničili a zadupali v samém zárodku. A přitom by energii vloženou do pošlapání snů cizích, mohli báječně využít k uskutečnění těch svých.
Bylo by bláhové hledat logiku v jejich počínání.
Zlobníci prázdných srdcí postrádají periferní vidění. Mají jen jeden hlavní, jednosměrný cíl, kdy pouhá vidina jeho dosažení, jim působí neskonalé potěšení a zadostiučinění:
Chtějí nás vidět zlomené a nešťastné, nad střípky polámaných snů, které už nikdo nedá dohromady.
Z celé své zoufalé duše, která nedokáže milovat, snít, užívat si života, touží po našich rozbolavělých reakcích, energii, spravedlivě rozhořčených konfrontacích, otázkách, proč se naši dosud dobří přátelé, teď od nás najednou zklamaně odvrací?
Neudělali jsme přece nic špatného: Jen žijeme svůj život, plníme si své sny a nestydíme se nahlas přiznat, že nás to neskutečně baví. Občasné bolavosti navzdory, která je nedílnou součástí dobrodružství s ručením omezeným, zvaného život.
Pomsta bude sladká?
Vracíte se pracovním odpolednem domů, s hlavou obtěžkanou myšlenkami, jak jen vysvětlit dříve blízkým, aby pochopili, že když někdo před vámi pomlouvá druhé, s jistotou jistot stejně nepěkně vykládá o vás.
Tu se velkou rychlostí k chodníku přiblíží auto, a obrovskou kaluž, která zdálky připomíná Jadran na pohlednici, obrátí na vás. A jako tiskátko hanby se do paměti vryje rozšklebený a pobavený obličej řidiče:
Podařilo se! Jste durch na kůži a do očí vytryskly slzy, které naštěstí nejsou v té vodnické vizáži poznat, ale sakra pálí… tam na hrudi.
Dospělý člověk přece nebrečí, ne pro trochu té vody, zvlášť, když jen o pár stovek kilometrů dál, pořád ještě v naší krásné zemi, mají vody až po střechu. Je jí až tolik, že smetla domovy, zázemí, zamilovaná místa, zastávky, vypiplané zahrádky a s láskou opečovávaná pole.
Solidarita, která se zvedá z promáčených kolem tam, by měla přitom začínat už tady. S pokorou, která je samozřejmou součástí:
K druhému člověku, k životu i přírodě.
Ne ve chvíli, kdy se už děje dějí, ale dřív. Mnohem dřív. Vždyť jsme tady jen na chvilku.
Už doma, pod teplou pruhovanou peřinou, co má povlak s látkovými knoflíčky, vrací se potutelně myšlenka na pomstu v pokusu, jestli u nás přeci jen neuspěje.
Otočíme se na bok a mávneme rukou ve směru, kde tušíme škodolibého narušitele. Jakkoli se zdá touha pomstít se lidem, kteří nám ublížili, na místě, není vůbec žádným řešením, natož dobrým.
Neboť ten, kdo hází blátem, zašpiní se též.
Jediné, co skutečně funguje na všechny světové strany, je žít šťastně. A plnit si své sny.
