Článek
A naopak jsem nikdy nepřišla na chuť velocipedu.
Jako malá holka jsem si za první vysvědčení přála oranžovou sklápěcí Tatru T148, ale doma usoudili, že jsem na hraní s pískem už velká (o stavění hradů s naprosto bombastickým vodním příkopem zřejmě neměli tušení), a tak jsem místo bagru dostala své první kolo.
Esku, která byla až moc červená a pěkně těžká. Zdržovala mě ve všem, kam jsem měla namířeno. Než jsem ji zvedla ze země, na několikátý pokus nasedla, zapřela se do pedálů, byla celá naše sídlištní parta v prachu.
„Běž se projet,“ nabádali mě rodičové, kdykoliv jsem kolem nablýskaného kola v předsíni, chtěla svobodně proklouznout ven. Bez té protivné, tlusté sestřenice s červenou mašlí ve vlasech, která vždycky žaluje, že jsem zase byla tam, kde to mám přísně zakázané.
Kolo trůnilo v předsíni, protože v kočárkárně by mohlo být ukradené. Jak já toužila, aby se to stalo! Jenomže tenkrát se tolik nekradlo a když už, tak docela jiná žihadla.
Navíc jsem bydlela ve městě, kde se kola vyráběla a skoro všichni alespoň jedno kolo vlastnili a pořád na něm někam jezdili.
Do práce, na nákup, do školy, nebo na výlety.
Naštěstí táta si hýčkal svou vymodlenou Škodu 105 s objemem 1046 cm³ a tak ona byla výhradně tím stěžejním dopravním prostředkem na výlety.
Do kufru se akorát tak vešly pruty na ryby a další potřebné nádobíčko, včetně domácího těsta, které si dělal táta sám a kapříci se po něm mohli utlouct! Pro nějaké velké, těžké, červené kolo už místa naštěstí nebylo.
U babičky na prázdninách jsem si od tamní party, pod Vrchem porostlým tak kouzelnou loukou, že snad byla pohádková, vydobyla výsadu svézt se na kole se štanglí. A beranama.
Opupínkovaná radostí jsem z té výsady nebyla, ale jako holka z města jsem se nechtěla příliš ofrňovat a tak jsem tedy naskočila. Zhurta a odvážně. A narazila si tenkrát pipinu.
Naštěstí následující zhruba desetiletku jsem dala bez kol, která jsem potkávala jen z větší, úctyhodné dálky.
Odříkaného chleba největší kolo
Pak přišla léta namlouvací a s nimi i potřeba vměstnat se do kalupu tehdejší doby ala holky do nepohody.
Té, které nevadí sníh, mráz, komáři, odpočinkových třicet kilásků v pedálech a pak noc pod širákem a pro útlocitné slečinky holt ve stanu.
Nohy se mi třepaly jak drazí psi, a ještě jsem je musela mít vystrčené ze stanu ven, protože mě kromě kilometrů na kole děsily i uzavřené prostory. Je víc než jasné, že mé nekolové chování srazilo šanci se seznámit až někam pod řetěz.
Potkávala jsem cyklisty v úzkých dresech, které podobně jako legíny a malé děti prozradí, kdo sportu holduje pravidelně a kdo jen občas. Byly jsme jako dva světy, které se ne a ne protnout.
Až jednou. Procházela jsem se bezpečím chodníku se svou milovanou fenkou Cindy, která si naše společné procházky vždycky užívala tak, že ani já jsem bez nich už nemohla být.
Když tu se k nám přiřítila dáma v nejlepších letech na červené skládačce, obutá v pantoflíčcích na podpatku a řídítka obtěžkaná igelitkami s nákupem, a zařvala:
„Pozor jedu, dej si pryč toho čokla!“
Byla jsem v šoku hned na několikrát:
Tykání bych v případě možného ohrožení stability pochopila, ale čokla a narušení mého výhradně nekolového prostoru cyklistkou nikoliv:
„Odkdy se jezdí na kole po chodníku?!“
Madam seskočila z kola, protože čtyřnohý přítel člověka na tři, nemínil narušitelce procházky uhnout ani o tlapku.
„Když já se po silnici bojím,“ odvětila žena na svou obranu a rukou s dlouhými černými nehty hňácala zvědavý nákup zpět do igelitové tašky.
Užuž jsem chtěla zmínit chodníku přidruženou cyklostezku, zatímco se paní soukala zpátky do sedla, aby mi vzala cyklostezku i vítr z plachet:
„Na chodníku se cítím líp a taky hrozně nerada jezdím na kole.“
