Článek
„Já je prostě nemám rád. A určitě bych tady nemohl žít,“ kamarád z Čech zachytil můj úsměv, který se tvářil potutelně, neboť za ty roky u moře už věděl své. „Kdo normální nalejvá pivo do dvoudecky?!“
Pokračoval ve výčtu toho, co se mu na místním stylu života nelíbí. Tak, jak jsem ho já vidět nemohla. Tudíž ani souhlasit.
„Jsou nesmírně galantní a vtipní,“ sfoukla jsem pomyslnou pěnu z piva, jež dopředu nemělo šanci na úspěch, jakkoliv se snažilo chutnat a osvěžit.
„Nasedáte akorát na líbivé řečičky a skutek utek. Odsunul štítivě prázdnou skleničku a řekl spíš pro sebe než pod fousy, které beztak žádné neměl.
„A pak jsme vám my, kluci z Čech, Moravy a tak dál, dobrý.“ V tom konstatování byla špetka lítosti ale vzteku, který se netoužil utkat, bylo víc.
Můj první střet s jižanským temperamentem se udál v místní masně, která byla součástí velké samoobsluhy. Mladý řezník měl oči jak dva žhavé uhlíky a k půl kila mletého masa přidal vyznání:
„Miluju tě! Na první pohled a do konce života!“ Nutno podotknout, že to mleté bylo z pečlivě vybraného krásného masa a dvakrát prohnané strojkem. Neměla jsem tudíž důvod pochybovat, že to myslí vážně. A kdykoliv jsem objevila ve dveřích samoobsluhy, na plné grády dal všem vědět, že jsem ta z Čech, kterou miluje.
Pak jsem nějakou dobu do samoobsluhy chodila jen v pondělí, kdy měli u řezníka zavřeno. Jenže postupem času pohledy mužů, které jsem potkávala, zvedaly bradu výš a jejich úsměvy a komplimenty se rozhostily v očích a rozhodly se tam i zůstat. A na svého řezníka, kdykoliv jsem šla kolem, jsem se usmála a řekla:
„Já tebe taky.“ A ven z obchodu mě vyprovázel smích a chodil se mnou neúnavně celý den, aniž by ztrácel na své jiskřivosti. Užívala jsem si pocit, že jsem ženou, učila se přijímat komplimenty a nepřemýšlet o tom, nakolik jsou upřímné a pravdivé.
A připisuji to jižanským zákonitostem, že titul „Kraljice! (Královno!) se ke mně dostal až ve chvíli, kdy jsem se tak cítila a výchova dívek v Čechách vzala do zaječích.
„Vždyť ty jsi už víc jejich než od nás,“ kroutila známá hlavou nad mou proměnou, která se navíc nedala připsat žádnému z hormonálních veletočů. Mámou už jsem pár let byla a na jinou pauzu jsem ještě neměla nárok.
Bylo tak svůdné a neobvyklé hýčkat ženu, která nemusela hrát bezpočet rolí, ale jen tu jednu. Svou.
Dcera mi nad hlavou plápolala chorvatskou vlajkou, zatímco jsem se snažila jí zavázat tenisky.
„Už bys to taky mohla umět sama,“ poznamenala jsem nahoru do úsměvu, patřícímu zcela panslovanským pruhům. A očekávanému zápasu chorvatského nároďáku.
„Když ty to umíš líp.“ Zvedla jsem se a ze všech školkových trpaslíků jsem byla v tu chvíli největší. A jediná, co na sobě neměla dres.
„Mami, že jsem Chorvatka?“ Zaváhala jsem s odpovědí, protože pravda by beztak nic pozitivního v kotli natěšených fanoušků nepřinesla.
„Po tobě, viď?“ Nenechala mě v tom, a tak jsem přikývla.
Když jsem to pak vyprávěla Josipovi v našem kafíči, dojalo ho to a vlepil mi pusu na tvář. Dcera, která si s ostatními dětmi hrála opodál, přiběhla a svou drobnou tříletou pěstičkou uštědřila Josipovi pořádnou herdu do zad:
„Najdi si jinou paní, moje maminka má tatínka!“
Josip se smál, já se smála, u vedlejšího stolu se popadali za břicho a servírka přinesla dceři lízátko místo medaile.
Ta se vrátila k ostatním dětem, ale stejně nás po očku pozorovala. A Josip si utřel uslzené oči od smíchu do pruhovaného trička a zkonstatoval:
„Je to naše královna. Ještě malá, ale královna.“
