Článek
„Jsi huba mlsná,“ říkával mi s laskavým tónem v hlase děda, když jsem si ke svačině k rohlíku přála ještě šunku. Hodně šunky. Rohlík byl kamufláž a ohrnovaly nad ním zobáky i kachny. A hlasitě protestovaly křídly o hladinu, že taky chtějí ochutnat lahůdku, co tak krásně voní. Rohlíky mají pořád.
K večeři pak děda usmažil na sádle vošouchy. Byly tlusté jako prst a v dokořán rozevlátém okně se dohadovaly s vůní blízkého lesa o to, která z nich je krásnější.
Pod těžkou pruhovanou duchnou z pravého peří, kde se nedalo a vlastně ani nechtělo nikam hnout, se pak zdály kouzelné sny. Všechny ty denní vůně a chutě byly v nich. A kouzelnou moc mají dodnes. Stačí zašátrat na jazyku, zabrouzdat do vzpomínek a vyvolat si je právě ve chvíli, kdy máte ten největší hlad a na talíři nic nebo koprovku.
Řízek byl v mém dětském světě pokrmem svátečním. Na Vánoce s bramborovým salátem, protože kaprovi, který dostal jméno Pepa, se podařilo přemluvit nejdřív mě a pak i tátu, abychom ho z vany pustili do Ohře. Slíbil mi, že si můžu něco přát, ale já si nemohla vzpomenout na něco, co by mi chybělo, tak jsem mu jen zamávala. A doma si dala studený řízek s okurkou, bez chleba.
K babičce jsme chodili na nedělní oběd, který byl někdy knedlo, zelo, vepřo, jindy kachna se šesti, to jsem poznala už od dveří, kdy se táta začal mlsně olizovat a mnout si ruce. Já přidala ještě tři poskoky do výšky, když se podle vůně dal tušit můj řízek na přání! Babička jich připravila vždy velkou mísu, aby bylo na přidání. S hedvábnou bramborovou kaší. Jinou babička ani neuměla. Místo kompotu byl okurkový salát v jedinečném láku, který jsme vždycky s tátou na společný povel přímo z misky vypili, a babička poznamenala, že bonton noblesního Oldřicha Nového, jehož obrázek visel nad kanapem, zas jednou dostal pěkně na frak.
Smáli jsme se pak ještě u poháru se šlehačkou, který se podával k filmu pro pamětníky. Ušák přímo naproti televizi, s háčkovanou dečkou nahoře, byl mou pozorovatelnou, centrem nedělního štěstí a pohody. K sladkým jahodám jsem přikusovala řízek a vůbec nic mi pak nebylo. Zřejmě jsem měla dobrý žaludek a šťastné dětství.
Na cestě životem pak jsem ochutnala ještě spoustu dalších pokrmů, z nichž některé jsem si uložila pod „určitě musím znovu ochutnat“ a pár jako třeba sarma, peka, škampe na buzaru dokonce pod „miluju.“ K řízku. Kde čekají na moje zavolání.
