Článek
To, jak je láska krásně bláznivá, si připomínáme tiše, s potutelným úsměvem, který něžně hladí ve chvílích beze svědků. Tak bláznivá, že nás vehnala do chomoutu, ačkoliv jsme se, s neblahým rodinným dědictvím za krkem, dušovali, že my do toho fakt nikdy nepůjdeme. Na lásku beztak žádný papír nepotřebujeme. Odříkaného chleba pořádný krajíc, tudíž jsme si ho i my nakonec pořídili: kvůli bytu, dětem, vízu, lidem a sousedům ze vsi, která je víc zvědavá než středisková.
Na věčné časy a nikdy jinak!
Během povinné školní docházky jsme sice zaznamenali různá hesla, přísloví a bojovná zvolání, ale už nám pro mladickou netrpělivost uniklo ponaučení, že v reálném životě nefungují. Ani když je stokrát opíšeme.
Láska, hýčkaná dobrými úmysly, na nafukovací matraci pro jednoho a půl člověka, ze začátku stačila. A i dalších pár let jsme sebe, a především své okolí přesvědčovali, že u nás pořád bydlí a dost pomáhá, že ji máme. Bez ní bychom to rozhodně nedali.
Konec s bolestí nebo bolest bez konce?
Jenže časem, který sice ubíhal a někdy docela rychle běžel, ale tvářil se u toho znuděně, to vzdala i promlčená ultimáta a přestala namítat, malé pozornosti se proměnily v samozřejmost, za kterou se neděkuje, protože se s ní počítá. Láska se odstěhovala a nikomu o tom neřekla. Slyšeli jsme, že je to po letech s ní úplně normální, že vyprchá, odejde, převleče do přátelství s pohodlnou gumou v pase. V ideálním případě. Ale nám to normální nepřipadá. Zkoušíme pohladit, ptát se, zajímat se, jaký byl uplynulý den, měsíc, rok… kdy jsme spolu vlastně naposledy mluvili? Ticho v odpovědi je jako most, který nemá druhou stranu.
Už tě nemám rád, už tě nemiluju.
Jsou chladná konstatování, která pálí a podlamují nohy zrovna ve chvíli, kdy je nejvíc potřebujeme, ale dá se s nimi žít. Zvyknout si. Košile se nemusí vždycky žehlit, stačí ji dobře pověsit.
Mlčky skládáme prádlo do úhledných komínků a po očku pozorujeme nám nejbližší, kteří si zatím vytvořili své světy, jež se případnému střetu, natož protnutí, brání s okázalou chladnokrevností.
Fakt, že po lásce vzala kramle i úcta, je pádným důvodem k ukončení zápasu. Protože cokoliv společného dál, nedává smysl. Středovou čárou, na které stojíme, tak vyvracíme omyl, že nás provede mlhou. Nejen že nejsme vidět, ale ani naše argumenty pro odpískání hry, která se nijak neodlišovala od těch ostatních, stejně průměrných, nikoho nezajímají.
Začít znovu?! Proboha proč?! Otazníky, co se tváří spíš jak vykřičníky, bombardují naši naivitu vzešlou evidentně z filmů pro pamětníky, nebo odkoukanou od postarších manželů odvedle, kteří se spolu a na sebe pořád smějí. Nevěříme, že je to maska, chceme to taky. A v tomhle životě, jediném, který máme k dispozici.
I kdyby to znamenalo začít úplně znovu, s někým zatím docela cizím, pro kterého není selháním jeden konec, ale strach nepokusit se o nový začátek.
