Článek
A nepoplést si je. Což tak někdy působí a samozvané celebrity bohužel netuší, nebo spíš tušit nechtějí, kde nechal tesař díru.
Za dobrým koněm se vždycky (ne)práší
Filmový festival v Karlových Varech, jehož filmový pásek se pro letošní už 58. ročník před nedávnem dotočil, začal svou pověst místa bezprostředního setkávání milovníků filmového umění psát už v roce 1946.
Od té doby významnou kulturní akci v samém srdci Evropy, v kouzelném lázeňském městě navštívila řada skutečných osobností a hvězd světového filmu.
Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii, jímž filmový festival vyjadřuje uznání hercům a tvůrcům za jejich práci, si tak převzali například Robert de Niro, John Malkovich, Jean Reno, Morgan Freeman či Susan Sarandon.
Svou návštěvou poctil festival i náš Pan režisér světového věhlasu Miloš Forman, který do Karlových Varů přijel v roce 1990 z Paříže na kole.
Abrakadabra, skutečný hvězdný prach vůkol, aniž by se oháněl okázalou vizitkou a tvářil se povýšeně. Pochopitelně tu i tam na červený koberec nakročí i hvězdné manýry, ale skuteční mistři filmařského řemesla si zkrátka zaslouží výjimky a polehčující okolnosti. To za tu radost skrz plátno.
Drž hubu!
Ač životní pravidlo, jež platilo tehdy a bude stále, že očekávání jsou předzvěstí zklamání, kvalita a noblesa jsou pak konstantou, s níž se nekšeftuje. S léty zraje, sílí a dostane se pod kůži. Těžko, přetěžko se ale zvyká a vyrovnává s tím, že pro to, co bylo kdysi běžné, samozřejmé, dnes nejen že není místo, ale ani ta nejmenší skulinka.
Život, který bohužel není nekonečným příběhem, si přitom ve své křehkosti a daném časovém omezení zaslouží naši plnou pozornost, odvahu k prožitku a úctu ke každému nádechu.
S realitou, jež by autora hororů Johna Carpentera inspirovala minimálně na seriál, je to ale víc než těžké.
I pro ty, co svůj život milují, a přesto ráno, poté, co si přečtou zprávy, zapochybují, zda se vůbec vyplatí zůstat slušným a hodným člověkem. Protože se logice navzdory daří lépe těm, co jsou slušnosti na hony vzdálení a zblízka pěkně vyčůraní.
Hodných a slušných lidí je totiž hodně.
A tak ti, co neumí nic, ale chtějí, aby se o nich nahlas vědělo všechno, musí rozvířit prach od úplného dna, jehož každá nová hloubka je ještě víc na zvracení. Nebere ohledy a tetelí se z jakékoliv pozornosti. Hlavně že je.
Zatímco dříve se z úsměvů hvězd stříbrného plátna, oblečených do jednoduchého, elegantního oblečení mohlo vyčíst, že Filmové žně konečně a svátečně začínají a voní na prázdniny, nové filmy a přítomnost skutečných hvězd.
A ty že jsou zblízka docela obyčejné a tím i snadno ztotožnitelné.
Pokud se to vezme kolem a kolem, každý z nás je hvězdou svého života.
Současná zahájení čehokoliv, co původně mělo vyznít slavnostně, jsou s noblesní minulostí v ostrém kontrastu. Hned v úvodu otevřou ústa v němém úžasu:
Jsou zrcadlovým odrazem světa, který už je víc zvrácený než normální. A nejhorší na tom je, že v něm musíme žít taky.
V předvoji se tak natřásají rodinné klany, co se proslavily jen díky vzájemnému osočování, jež se neštítí ani těch nejintimnějších detailů. Pro trochu té slávy a hodně pozornosti cokoliv. Matka dcerám vlčicí.
Nestoudní staříci, kteří mají tolik peněz, že si mohou koupit ženu ve věku své vnučky a říkat tomu láska, slizce mhouří oči do kamery a do pléna vypouští nevyžádané rady, které mohou mládí, jež se teprve rozhoduje, jakou cestou v životě půjde, způsobit nesmírné škody:
„Děti ničí vztahy.“
A někde vzadu, se zpožděním několika záběrů, se mihne skutečná hvězda, za níž jsou roky krásné herecké práce, ale hořký pocit, který zůstal na jazyku, brání vnímat ji v celé její zasloužené velikosti a filmařské kráse.
Samozvané celebrity se spokojeně zubí z četných titulků, dosáhly svého, mají pozornost a vůbec jim nevadí, že je v negativním kontextu a ve spodním prádle uprostřed lázeňské promenády.
Červená karta
Konstatování jen na okraj smutné, protože se zdá, že řešení v době, kdy se s celebritami, které to navíc ani na okraj normální paměti nejsou, roztrhl pytel, zkrátka není.
Ale nějaké řešení je vždycky a cesta ven taky.
Stačí si uvědomit, že jsme to my, kdo určuje pravidla, co je v naší společnosti dovoleno a za co už je bez upozornění červená karta.
Je jen otázkou nastavených hranic a určených hodnot, kdo si zaslouží naši pozornost. A je dobré vědět, že samozvané celebrity na nedostatek pozornosti umírají.
Skutečným hvězdám se pak dostane prostoru, aby mohly zářit světlem, které sice neoslňuje ale hladí.
A svět? Ten zas bude v pořádku a k životu.
