Článek
Na módní diktáty jsem nikdy moc nedala a považuji za štěstí, že nosím to, v čem se cítím dobře. Občas se mi sice někdo z blízkého kruhu rodinného a toho přátelského též, snažil naznačit, že bych do tohohle či onoho měla rozhodně jít, protože to právě letí a je tím pádem velký hit.
Když jsem začala chodit do školy, dostala jsem od babičky čepici. Byla sněhobílá, vysoká do špičky, a připomínala paruku z královského dvora Ludvíka XIV. Pod krkem se zavazovala na tkaničky, které měly na konci dvě obrovské bambule. Jakmile jsem ji spatřila poprvé a dotkla se štítivě záplavy umělých kudrlinek, dostala jsem takovou nefalšovanou ránu, takže hned bylo nad Sněžku jasné, že z nás dvou kámošky nebudou.
Babička, snad aby neutralizovala rozpaky i elektrostatický náboj, dobrácky dodala:
„V té ti určitě nebude zima!“
Druhý den jsem marně oponovala, že venku to na čepici určitě není. Dvacet centimetrů nově napadaného sněhu bylo od madam přírody vyloženě provokací a dala bych obě ruce do kapes na to, že se mrazivá kresba na okenní tabulce potutelně culila.
Co culila, ta se přímo chechtala, když mi babička pevně uvázala novou čepici pod bradou. Na uzel ala bowline.
Provázek se mi zařízl do brady a cítila jsem, jak se mi pod záplavou umělých kudrlin potí ty moje, opravdové.
Zamávala jsem babičce, která samozřejmě vizitýrovala u okna a užuž se viděla za rohem, kde tu šílenost konečně sundám z hlavy!
Což se mi nepodařilo, neboť, ač jsem se s ní prala jako lvice, uzel si postavil hlavu a milá čepice trůnila tam, kam ji babička posadila. Samozřejmě mě u toho nerovného boje viděli kluci ze třídy, i Dušan, co se mi tajně líbil, a smáli se tak, že z toho dostali škytavku.
Zauzlovanou šňůrku nakonec musela paní učitelka přestřihnout nůžkami a domů jsem šla šťastná a prostovlasá.
Slunce mi k tomu svítilo na cestu a lumpačivě dovádělo v sněhových peřinách, které byly rozprostřeny všude kolem.
Nesla jsem domů v aktovce jedničku z diktátu a zbrusu novou čepici, na kterou se omylem převrhl jahodový jogurt. Usmívala jsem se pod nos, jak jsem na tu chlupatou příšeru vyzrála, ale babička byla soupeř, jehož nebylo radno podceňovat.
Čepici vyprala v pěnivém prášku, co při namáčení zlověstně syčel a našila na tu načechranou příšeru nové zavazovací tkalouny. Delší a pevnější.
Ještě dvakrát jsem čepici omylem ztratila, jednou se mi vrátila v jasně růžové a nezískala si mě ani ta v odstínu vymydleného nebe. Pak už naštěstí roztáhl sníh a přišlo jaro. Jak dopadla a kde skončila poslední ze štípavých čepic netuším. Prý se zkoušela vetřít mezi plyšové osazenstvo jako spacák, ale ani to nedopadlo.
Inu, nebylo nám vlas na vlas souzeno.
Po čepici nastal čas tiskátek. Milovala jsem jejich tvary, obrysy, příběhy, které naznačovaly, i vůni. Stopy, které zanechávaly na prstech a občas i jinde, už méně.
Protože šly velmi špatně umýt.
Sněhobíle čistou, hebkou pokožku měly děti, malé i velké ženy, princezny. Žádná z nich, která držela do sebe, nebyla počmáraná.
Netoužila jsem nikterak po obtiscích, které byly součástí žvýkaček. A mou nedůvěru vůči malůvkám na tělo nezlomila o nějaký ten rok později ani kamarádka, když se mě snažila zlákat ke zkrášlování hennou, jejíž hlavní výhoda spočívala v dočasnosti.
Oklepala jsem se při vzpomínce na první potkání s tetováním, kdy se na obrovských tlapách jednoho ze sousedů z naší čtvrti, nepřátelsky tlemily různé příšery, lemované ornamenty a nápisy, které jsem nikdy nestačila přečíst. Chyběla mi odvaha i čas. Většinou jsme se my děcka, před Ronnym, který se čerstvě vrátil z lapáku a budil spíš respekt než sympatie, rychle rozprchly. A teprve až z úkrytu spekulovaly, jak dlouho tam byl a za co. A že se asi nudil.
Zkrátka se mi ta tetovací móda nikdy nelíbila a doufala jsem, že ji stejně, jako štípací čepice, vezme čert.
Ani v těch nejodvážnějších snech jsem netušila, že ty dvě potkám o desítky let později. A spolu.
Žena, která za žádnou cenu nechce přiznat světu (ani sobě) svůj věk, poskakuje před kamerou jako diblík, špulí růžovou pusu, na hlavě jí trůní čepice, co mi tak známá připadá. Jen nemá dvě něžné bambulky pod bradou, ale pouze jednu velikou na špici.
„A kde všude máte tetování?“ Ptá se mladý redaktor, spíše z nedostatku jiného vhodnějšího „materiálu“ než ze zvědavosti.
Ta, co odmítá přijmout, že přichází do důstojných let, to pochopí jako výzvu a začne se svlékat a zkoprnělému redaktorovi a světu, co má odvahu a dívá se, hrdě představuje malůvky, pokrývající téměř každý centimetr jejího nepěstěného těla.
„A…máte…,“ hlesne muž s mikrofonem nad nepěknou podívanou.
„Jasně, mám tetování i tam!“
Ve chvíli, kdy se začne k úlevné radosti přítomných i přihlížejících oblékat, dodá s jiskřičkami v očích:
„Já jsem po tetování toužila celej život. Pořád mi to někdo vymlouval. Nebyl čas, pak peníze, nebo obojí, a přání druhých měla tak nějak vždycky přednost.
Tak jsem si teď splnila sen.“
V té chvíli, ač se mi pořád tetování nelíbí a štípací čepice stále obcházím obloukem, ta žena byla krásná, takhle celá potetovaná.
