Článek
Ve fázi počátečního nadšení jsem oběma mým stranám ochotně překládala, vysvětlovala i obhajovala. A často jsem si spíš připadala jako obhájce než tlumočník. Mezi dvěma, kteří se nechtějí domluvit, ale trumfnout.
Ano, i já sypala cukr na hlávkový salát, ale v jiném státě i století. Posté jsem se skřípěním uší vyslechla, že se u nás kdysi dala za dvacet marek dobýt Praha. Na celou noc. Lahev Becherovky cinkla o dvě Plzeňského, zřejmě na znamení, že už to nemíní poslouchat, a tak jsem je zavřela do skříně. Přestala jsem být turistou a ony gestem, které otevírá dveře a tlumí skutečné emoce.
Hlášky z Vesničky malé střediskové, jejíž humor prý chápou a vždycky ho měli rádi, najednou vzbuzovaly rozpaky. Vysvětlováním by se kouzlo rozplynulo, tak jsem si je nechala pro sebe.
„A proč jsou tak líní, nestaví na stopce, furt tak křičí a vážně si myslí, že když jdou v neděli do kostela, všechna alotria se tím smáznou?!“
Slované a nejsou s to se domluvit!
Moje nevinné koketování s chorvatskými kamarády, jejichž manželky byly v doslechové vzdálenosti, už nebylo roztomilé ale na přesdržku.
„Mně připadá, že oni nemají vůbec smysl pro humor,“ odtušila moje česká kamarádka, když jsem se jí se svými pocity z pobytu na území nikoho, svěřila.
Jenže měli, ale jiný.
Poměrně brzy mi došlo, že české ohledy se v Chorvatsku nepečou a bramborové placky, smažené na sádle, jim prostě nechutnají. Tečka. A za ní už je další příběh. Nevysvětluje se, nerozebírá. Jak úlevné!
Našlapovala jsem mezi národnostními menšinami s respektem a začínala tušit, že důvěra v nadpisu „Pazi mine! (Pozor miny!)“ je víc než jen křehká. Je zásadní. Zbavila jsem se starých zvyklostí a předsudků. Ochutnávala nová jídla a dovolila si nahlas říct, že mi to nechutná. Smála jsem se až ve chvíli, kdy jsem vtip pochopila.
„Na blondýnu jsi dobrá!“
Josip si mě dobíral rád, ale pro jistotu se vždy rozhlédl, jestli moje dcera se svou údernou pěstičkou není někde poblíž.
Trvalo víc než deset let, než jsem se naučila dávat znamení o směru jízdy z vlastní vůle.
„Mami, já jsem tady tak šťastná! Jsi taky?“ Dcera ke mně přiběhla a stiskla mě silou, která mě u tak křehkého písklete vždycky znovu překvapila.
„Už se vám Saška pochlubila, že bude mít v našem divadelním představení hlavní roli?“
Jakmile sevření drobných chapadýlek povolilo, už mi chybělo. Paní učitelka pohladila mou dceru po blonďatých vláskách a odvedla ji zpátky k ostatním dětem.
„A jsem tady taky šťastná!“ Zavolala jsem za ní chorvatštinou, která pořád měla český ocásek v přízvuku.
Do reality mě vrátil bakalar v tašce z tržnice, který se připomněl specifickou vůní, že je čas jít domů, jeho namočit do vody a sobě uvařit pořádné kafe. Turka. Natřikrát zalévaného. Tak, jak ho dělával a měl rád můj táta.
